Myslíme si, že nasloucháme. Díváme se, přikyvujeme, občas něco řekneme. Jenže skutečné naslouchání je víc než tiché čekání, až budeme moci promluvit. A právě v tom mnoho z nás chybuje – často nevědomky.
Podívejte se, zda se v některém z těchto bodů nepoznáte.
1. Přemýšlíme nad odpovědí místo nad obsahem
Zatímco druhý mluví, my už si v hlavě skládáme vlastní reakci. Jakmile domluví, máme připravený argument. Jenže mezitím nám unikla podstata toho, co skutečně říkal.
2. Přerušujeme „jen na chvilku“
Skáčeme do řeči s dobrým úmyslem. Chceme doplnit myšlenku, nabídnout řešení, ukázat, že rozumíme. Přerušení ale často vyšle signál: to, co říkáš, není tak důležité.
3. Zlehčujeme pocity
„To přejde.“
„Nedělej z toho vědu.“
Možná chceme druhého uklidnit. Jenže tím zároveň dáváme najevo, že jeho prožívání není adekvátní. A on se příště raději neotevře.
4. Hned radíme
Ne každé sdílení je žádost o řešení. Někdy druhý potřebuje jen slyšet, že ho chápeme. Rady bez vyžádání mohou působit jako kritika nebo nadřazenost.
5. Srovnáváme s vlastní zkušeností
„To se mi stalo taky…“
Empatie je důležitá, ale pokud okamžitě přeneseme pozornost na sebe, rozhovor se přesune jinam. Druhý může mít pocit, že jeho příběh byl odložen stranou.
6. Odpovídáme automaticky
Krátké „hm“, „jasně“, „aha“ bez skutečného zájmu. Oči těkají po telefonu, myšlenky jsou jinde. Formálně jsme přítomní, ve skutečnosti však ne.
7. Hodnotíme místo porozumění
Jakmile slyšíme jiný názor, zapínáme vnitřního soudce. Místo pochopení hledáme slabiny v argumentaci. Jenže naslouchání není debata, kde jde o výhru.
8. Uzavíráme rozhovor příliš rychle
„Tak to prostě je.“
„Nemá cenu to řešit.“
Tím dáme najevo, že téma je pro nás uzavřené. Druhá strana však může zůstat s pocitem, že nebyla vyslyšena.
Naslouchání je dovednost
Dobrá zpráva je, že se dá trénovat. Stačí vědomě zpomalit, dát druhému prostor a skutečně se soustředit. Možná zjistíte, že mnoho konfliktů nevzniká z nedostatku lásky, ale z nedostatku pozornosti.
A někdy opravdu stačí jen mlčet – a být přítomní.