Na první pohled jde o nudnou administrativu. Sčítání lidu. Počty hlav, povolání, data narození. Jenže pod povrchem se odehrává jeden z nejostřejších politických soubojů mladého Československa. A zbraní v něm nejsou zákony – ale kolonky ve sčítacím archu.

Republika bez čísel

Když v říjnu 1918 vzniká Československo, nikdo přesně neví, kolik lidí v něm žije. Poslední sčítání proběhlo v roce 1910 – za Rakouska-Uherska, podle rakouských pravidel, na území, které se mezitím zásadně proměnilo.

Hranice nového státu ještě nejsou definitivně stanoveny. Na Těšínsku se jedná s Polskem. Na jihu Slovenska s Maďarskem. A v Podkarpatské Rusi si polovina obcí ani není jistá, ke které zemi vlastně patří.

Nový stát přitom nutně potřebuje data. Potřebuje vědět, kdo kde žije, jakým jazykem mluví, kolik lidí pracuje v zemědělství a kolik v průmyslu. A především potřebuje čísly dokázat, že má vůbec právo existovat.

Původně se sčítání mělo konat v roce 1920 – podle desetileté periody převzaté z monarchie. Jenže není čas na přípravu. Zákon o sčítání lidu je přijat teprve v dubnu 1920. A organizace celé akce vyžaduje měsíce práce. Termín se posouvá. Na 15. února 1921.

Muž, který to celé řídil

Za přípravou stojí Antonín Boháč. Původně chtěl být učitelem jazyků – studoval slovanskou a románskou filologii. Za války učil na pražském gymnáziu v Křemencově ulici a tajně zadával žákům zakázané české autory. Spolupracoval s Masarykem i Benešem a v roce 1919 odjel na versailleskou mírovou konferenci, kde připravoval podklady o národnostních poměrech v pohraničí.

Teprve pak nastoupil do Státního úřadu statistického. A dostal úkol, na kterém závisela mezinárodní důvěryhodnost celé republiky.

Boháč navrhl organizační plán sčítání, systém formulářů i způsob zpracování dat. Musel přitom překonat zásadní problém: české země, Slovensko a Podkarpatská Rus měly zcela odlišnou správní strukturu, jiné tradice evidence obyvatel a jiné technické zázemí.

Na Slovensku proběhlo už v březnu 1919 předběžné sčítání – v atmosféře politických tlaků a chaosu. Zkušenosti z něj byly cenné, ale výsledek prvního celostátního cenzu měl přesto vypadat jako jeden celek. Důvěryhodný a nesporný.

Otázka, která rozdělila celou vládu

Nejcitlivějším bodem sčítání nebyla logistika. Byl jím jediný řádek ve formuláři: „Národnost.“

Za Rakouska-Uherska se národnost určovala podle takzvané obcovací řeči – tedy jazyka, kterým člověk běžně komunikoval ve svém okolí. Problém spočíval v tom, že Češi žijící v německy mluvícím pohraničí mohli těžko uvést jinou obcovací řeč než německou. Čísla tak byla systematicky posunutá ve prospěch němčiny.

Nová republika chtěla jiný přístup. Po dlouhých debatách byla přijata definice: „Národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk.“

Změna vypadá drobně. Ale důsledky byly obrovské. Najednou mohli lidé přihlásit národnost, ke které se skutečně cítili. A ke své identitě se směli přihlásit i Židé nebo Romové – i když jejich mateřským jazykem v praxi byla třeba němčina nebo maďarština.

Zároveň ale vznikla politická past. Česká a slovenská národnost nebyly evidovány zvlášť. Oficiálně existovala „národnost československá“. Důvod? Kdyby se Češi a Slováci počítali odděleně, tvořili by Češi sotva polovinu obyvatel vlastního státu. A to by oslabilo celý argument, na kterém republika stála.

Co řekla čísla

Výsledky dorazily postupně, v sedmi svazcích publikovaných mezi lety 1924 a 1927. V celém Československu žilo 13 374 364 obyvatel. K československé národnosti se v českých zemích přihlásilo necelých 6,8 milionu lidí – tedy asi 67,7 procenta. Němců bylo přes tři miliony, tedy 30,6 procenta. Na Slovensku se k československé národnosti přihlásily zhruba dva miliony obyvatel; přes 637 tisíc uvedlo maďarskou, téměř 140 tisíc německou.

Sčítání odhalilo i další věci. Přes 82 procent obyvatel se hlásilo ke katolické víře. Ale více než sedm procent se přihlásilo jako osoby bez vyznání – číslo, které na začátku dvacátých let mnohé překvapilo. A přes pět procent se přihlásilo k nově vzniklé Církvi československé, což odráželo duchovní i politický zlom, který převrat přinesl.

Přes válečné ztráty bylo „Čechoslováků“ najednou výrazně víc než v roce 1910. A Němců i Maďarů naopak méně. Němců o více než sto tisíc. Maďarů dokonce o téměř 316 tisíc.

Představitelé menšin čísla okamžitě zpochybnili. Obviňovali úředníky z manipulace. Tvrdili, že sčítací komisaři – často místní učitelé – na lidi naléhali, aby uváděli československou národnost.

Moderní historici se dnes shodují, že hlavní příčinou rozdílu nebyla manipulace, ale změna definice. Stačilo změnit pravidla – a mapa se překreslila.

Stroje, které počítaly republiku

Data z milionů formulářů zpracovávaly Powersovy děrnoštítkové stroje. Nešlo o žádnou novinku – podobnou technologii používalo Rakousko-Uhersko už od roku 1890. Princip spočíval v tom, že údaje z každého sčítacího archu se převedly na otvory v kartonovém štítku. Elektrický třídící stroj pak štítky automaticky řadil a sčítal.

Pro mladou republiku to ale znamenalo logistický výkon. Tisíce štítků denně procházely soupravou strojů: děrovačem, přezkoušečem, třídičem, tabelátorem. Každý štítek nesl zakódovaný osud jednoho člověka – jeho věk, pohlaví, národnost, povolání. Ze surových dat se rodily kombinační tabulky, které poprvé ukázaly detailní obraz celé země. A kromě sčítání obyvatel proběhl ve 28 největších městech i soupis bytů – první svého druhu v historii tohoto území.

Sčítání jako politická zbraň

Sčítání z roku 1921 nebylo jen statistickou akcí. Bylo to gesto. Nový stát jím říkal: jsme moderní, demokratický a přesný. Jsme schopni řídit území od Šumavy po Podkarpatskou Rus. A navíc – jsme oprávněně tady.

Paradoxem je, že právě kolonka „národnost“ – myšlená jako nástroj spravedlnosti – se na dalších dvacet let stala předmětem sporů, podezření a vzájemného obviňování. Sudetští Němci poukazovali na neférové podmínky sčítání. Maďaři na Slovensku mluvili o úmyslném zkreslení. A uvnitř republiky se vedla debata, jestli má československá národnost vůbec smysl – nebo zda jde o pouhou politickou konstrukci.

Odpověď nepřišla. Přišel rok 1938. A pak dlouhé desetiletí, kdy se otázka národnosti stala úplně jiným druhem zbraně.

Z prvního československého sčítání dnes zbývají svazky statistik, archivní archy a jeden klíčový poznatek: že i tak neutrální úkon, jako je spočítat lidi, se může stát nástrojem moci. Záleží jen na tom, kdo formuluje otázky.