Stačí se podívat na jakoukoli demonstraci, nákupní horečku na Black Friday nebo komentáře pod článkem na sociální síti. Lidé se ve skupině chovají jinak než o samotě. Jsou impulzivnější, emotivnější a snáze manipulovatelní. Francouzský myslitel Gustave Le Bon to popsal už před sto třiceti lety – a jeho poznatky dodnes platí víc, než by se nám líbilo.
Le Bon nebyl klasický akademik zavřený ve věži ze slonoviny. Byl to neklidný duch, který vystudoval medicínu, prošel válkou, procestoval půl světa a teprve pak usedl ke psacímu stolu. A napsal knihu, kterou si prostudovali Hitler, Mussolini i americký prezident Theodore Roosevelt.
Z venkovského doktora světovým myslitelem
Charles-Marie Gustave Le Bon se narodil 7. května 1841 v malém městečku Nogent-le-Rotrou ve střední Francii. Jeho otec pracoval jako úředník, rodina žila skromně. Když bylo Gustavovi osm, otec získal nové místo a celá rodina se odstěhovala. Do rodného města se Le Bon už nikdy nevrátil. Městečko na něj ale nezapomnělo – pojmenovalo po něm ulici.
Na lyceu v Tours patřil mezi průměrné studenty. Nic nenasvědčovalo tomu, že z něj jednou bude jeden z nejvlivnějších sociálních myslitelů moderní doby. V roce 1860 nastoupil na lékařskou fakultu pařížské univerzity a o šest let později získal doktorát. Jako lékař ale prakticky nikdy nepracoval.
Válka, která změnila všechno
V roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka a Le Bon narukoval jako vojenský lékař. Organizoval polní lazarety a na vlastní oči viděl, co válka dělá s lidmi – s jejich disciplínou, odvahou i se schopností racionálně uvažovat. Jeho postřehy o chování vojáků v extrémních situacích si později prostudovali na vojenských akademiích po celé Francii.
Pak přišel rok 1871 a Pařížská komuna. Krvavé povstání, během něhož radikálové ovládli hlavní město, popravili rukojmí včetně pařížského arcibiskupa a vládní vojska při potlačení vzpoury zabila odhadem deset až patnáct tisíc lidí. Le Bon byl přímým svědkem těchto událostí. Viděl, jak se obyčejní lidé mění v zuřivý dav, jak se rozum vytrácí a nastupuje kolektivní běs. Tento zážitek ho poznamená na celý život.
Cestovatel s kružítkem na lebky
Po válce se Le Bon vydal na cesty. Projel Evropu, severní Afriku a Asii. Francouzská vláda ho v roce 1884 vyslala na expedici do Indie, aby prostudoval buddhistické památky. Le Bon ale nezůstal jen u chrámů. Zkoumal lidi, jejich zvyky, společenské struktury a civilizační vzorce. Dokonce vynalezl přenosný kefalometr – přístroj na měření lebek, kterým se snažil hledat souvislost mezi velikostí mozkovny a inteligencí.
Z dnešního pohledu jsou jeho antropologické teorie o rasových hierarchiích překonané a nepřijatelné. Le Bon byl dítětem své doby, ovlivněný darwinismem a koloniálním myšlením. To ale neznamená, že všechno, co napsal, lze hodit do koše.
Kniha, která otřásla světem
V roce 1895 vydal Le Bon dílo, které ho proslavilo navždy – Psychologii davu. Tenká knížka, přeložená během jediného roku do devatenácti jazyků. Její ústřední myšlenka je prostá a znepokojivá zároveň: když se lidé ocitnou v davu, přestávají být sami sebou. Ztrácejí individualitu, splývají s ostatními a stávají se součástí jakési kolektivní duše, která má vlastní pravidla.
Dav podle Le Bona nepřemýšlí – cítí. Nesnáší pochybnosti, miluje jednoduché odpovědi a snadno podléhá silným osobnostem. Názory buď přijímá celé, nebo celé odmítá. Nic mezi tím neexistuje. Sympatie se v něm bleskově mění ve zbožňování, lehká antipatie v čirou nenávist.
Recept na ovládání mas
Le Bon popsal i konkrétní mechanismy, jimiž lze dav ovládat. Opakování jednoduchých hesel, apel na emoce místo rozumu, využívání obrazů a symbolů. Vůdce davu musí být především přesvědčivý, ne nutně pravdivý. Musí věřit vlastním slovům – protože teprve víra vytváří nakažlivou energii, která se šíří z člověka na člověka jako epidemie.
Právě tyto pasáže přitáhly pozornost nejmocnějších mužů dvacátého století. Adolf Hitler z nich čerpal při psaní Mein Kampfu. Benito Mussolini údajně Psychologii davu četl opakovaně a jednou prohlásil: „Nevím, kolikrát jsem tu knihu přečetl.“ I americký prezident Theodore Roosevelt ji měl po celou dobu svého úřadování na pracovním stole.
Středeční obědy v centru Paříže
Od roku 1902 pořádal Le Bon ve svém pařížském bytě slavné středeční obědy – les déjeuners du mercredi. Scházeli se tam nejvlivnější lidé Francie: budoucí prezident Raymond Poincaré, filozof Henri Bergson, básník Paul Valéry nebo diplomat Alexander Izvolský. Le Bon se stal neformálním guru pařížské intelektuální elity. Nikdy se neoženil, neměl děti. Celý svůj život zasvětil poznávání světa a psaní.
Vedle psychologie se zabýval i fyzikou. V knize Vývoj hmoty z roku 1905 předjímal vztah mezi hmotou a energií, a dokonce si na toto téma dopisoval s Albertem Einsteinem. Ten mu diplomaticky odpověděl, že myšlenka ekvivalence hmoty a energie tu byla před ním, ale teprve teorie relativity ji dokázala.
Co z toho plyne dnes?
Gustave Le Bon zemřel 13. prosince 1931 v Marnes-la-Coquette u Paříže ve věku devadesáti let. Mnohé jeho teorie jsou dnes považované za zastaralé či překonané. Přesto zůstává otcem psychologie davu – oboru, který je v éře sociálních sítí, virálních dezinformací a polarizované společnosti aktuálnější než kdykoliv předtím. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a uvědomit si, jak snadno se z rozumných jednotlivců stává nekritický dav. Le Bon by se ani trochu nedivil.