Český národ patří mezi ty, jejichž existence nebyla nikdy samozřejmostí. Spisovatel Milan Kundera o tom mluvil jako o „nesamozřejmosti“ – zatímco velké národy svou existenci berou jako danost, Češi si ji museli opakovaně vybojovat. Některé z těchto chvil byly tak dramatické, že stačilo málo a dějiny by se pohnuly úplně jiným směrem.

Když se dnes procházíme Prahou, sedáme v kavárnách a řešíme ceny energií nebo kvalitu silnic, málokdo si uvědomuje, kolikrát za poslední tisíciletí hrozilo, že český národ jednoduše přestane existovat. Že zmizí z mapy, rozpustí se v jiném jazyku, nebo bude fyzicky vymazán. Přesto je tu stále. A to není náhoda.

Asijská apokalypsa u bran Moravy

Píše se rok 1241. Mongolské jízdní hordy, které předtím smetly polovinu známého světa, právě rozdrtily polské vojsko v bitvě u Lehnice ve Slezsku. Polský kníže Jindřich II. Pobožný leží mrtev na bojišti a jeho hlavu napíchnou Mongolové na kopí. České vojsko krále Václava I. je pouhý den pochodu od místa bitvy – ale nestihne dorazit.

Mongolové se obracejí na jih a valí se přes Moravu. Klášter Hradisko u Olomouce je vybit, vesnice na jejich cestě hoří. Král Václav I. dává zřídit záseky v horských průsmycích, aby si jízda netroufala proniknout do Čech. Morava je ale odkázaná prakticky sama na sebe. Průchod tatarské armády trvá jen deset až čtrnáct dní, ale pro venkov je to katastrofa – vojáci jsou krutí a nikoho nešetří. Od úplné zkázy zachrání střední Evropu paradoxně smrt mongolského chána Ögedeje v daleké Asii, kvůli které se armáda stáhne na východ.

Dvě hodiny, které zlomily páteř národa

Představte si chladné listopadové ráno roku 1620 na pláni západně od Prahy. Nad Bílou horou se vznáší mlha, kterou občas proříznou zvuky bubnů. Na jedné straně stojí stavovské vojsko – unavené, špatně placené, plné žoldnéřů pochybné loajality. Na druhé disciplinovaná císařská armáda posílená oddíly Katolické ligy. Má výraznou přesilu – třicet tisíc mužů proti dvaceti tisícům.

Bitva trvá pouhé dvě hodiny a končí naprostým rozkladem českých stavů. Fridrich Falcký, „zimní král“, prchá z Prahy ještě téhož dne. A to nejhorší teprve přijde. V červnu 1621 stojí na Staroměstském náměstí lešení potažené černým suknem. Kat Jan Mydlář popraví dvacet sedm předáků povstání – politickou elitu národa. Rektorovi Janu Jeseniovi přitom nejprve vyřízne jazyk. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 pak zrovnoprávní němčinu s češtinou a zahájí proces, který málem vymaže český jazyk z povrchu zemského.

Země bez lidí, vesnice bez života

Třicetiletá válka, kterou české stavovské povstání vlastně odstartovalo, dopadne na české země s drtivou silou. Když v roce 1648 konečně utichnou zbraně, krajina připomíná spálenou zem. V Čechách klesl počet obyvatel na pouhých devět set tisíc, na Moravě žije sotva šest set tisíc lidí. Oproti stavu před válkou je to méně než polovina.

Zmizely stovky vesnic. Města se vylidnila. Epidemie moru, tyfu a záhadné „uherské nemoci“ kosí ty, které nezabili žoldnéři. Kroniky popisují lidi „zvěři podobné, po celém těle zarostlé, kteří těkají po lesích a nemají ponětí o lidské mluvě“. A k tomu všemu do exilu odchází duchovní elita v čele s Janem Amosem Komenským. Kdo odchází nejvíc, jsou vzdělaní lidé. Nastává obrovský odliv mozků, vyprazdňování kultury. Do vzniklého vakua přichází cizí šlechta, která mluví německy.

Jazyk chudiny na pokraji smrti

O sto padesát let později je čeština na pokraji zániku. V 18. století ji používá už jen venkovský lid a nejchudší městské vrstvy. Šlechta mluví německy, oblíbeným jazykem aristokratek je francouzština. Na univerzitách se přednáší latinsky, ve školách německy. Císař Josef II. stanoví němčinu jako jediný úřední jazyk. Česká literární tvorba prakticky nevychází.

Ve Vídni se dokonce rodí plány, jak český jazyk vymýtit úplně. Čeština dostává nálepku „jazyk chudiny“ a zdá se, že je hotovo. Jenže pak přijde zrušení nevolnictví v roce 1781 a do poněmčených měst začne proudit česky mluvící venkovské obyvatelstvo. Hrstka vzdělanců – Dobrovský, Jungmann, Palacký – zahájí proces, kterému dnes říkáme národní obrození. Doslova vzkřísí jazyk, který měl být už po smrti. Když si uvědomíme, že ještě zakladatel moderní jazykovědy Dobrovský sám nevěřil, že čeština má budoucnost, a psal svá díla německy, pochopíme, jak blízko k propasti český národ stál.

Zrada spojenců v Mnichově

Přenesme se do září 1938. Československo je poslední demokracií ve střední Evropě, má moderní armádu, vynikající opevnění a spojenecké smlouvy s Francií i Sovětským svazem. Jenže britský premiér Chamberlain jede jednat s Hitlerem a vrací se s papírem, který má zajistit „mír pro naši dobu“. V noci z 29. na 30. září podepisují v Mnichově čtyři mocnosti dohodu, ke které Československo není ani přizváno.

Republika ztrácí třicet procent rozlohy, třetinu obyvatelstva, dvě pětiny průmyslu. Šumava, Krkonoše, Karlovy Vary, Liberec, Ostravsko – to všechno je najednou pryč. Hranice jsou záměrně stanoveny tak, aby zpřetrhaly dopravní tepny a znemožnily budoucí obranu. Armáda je odhodlaná bojovat, generál Krejčí varuje politiky, že „morální hodnota armády nesmí být narušena pocitem, že není dostatečně pevné ruky“. Nakonec ale zvítězí diplomacie kapitulace. O půl roku později, 15. března 1939, obsazuje Wehrmacht zbytek země.

Plán na vymazání národa

Říjen 1941. V Černínském paláci v Praze stojí před shromážděním nacistických funkcionářů vysoký, štíhlý muž s chladnýma očima. Reinhard Heydrich, nový zastupující říšský protektor, právě předkládá plán na „konečné řešení české otázky“. Češi mají být roztříděni podle rasy a politické spolehlivosti do kategorií. Ti „rasově vhodní a dobře smýšlející“ budou poněmčeni. Vlastenci a lidé s „nevhodnými rasovými znaky“ mají zmizet – deportace na Sibiř, nebo rovnou likvidace.

Pod záminkou prevence tuberkulózy rozjíždí Heydrich plošné rasové prohlídky školní mládeže. Vlaky vybavené rentgeny a měřicími přístroji projíždějí protektorátem. Nacisté chtějí vědět, kolik Čechů se „hodí“ ke germanizaci. Výsledky jsou pro ně nepříjemné – Češi vycházejí v rasových testech paradoxně lépe než sudetští Němci. Data jsou utajena. Heydrich počítá s horizontem tří set let, během nichž český národ kompletně zmizí. Jenže v protektorátu už operují parašutisté vyslaní z Londýna. Kubiš s Gabčíkem dýchají stejný vzduch jako Heydrich. A jeho plán se nikdy nenaplní.

Co z toho plyne pro dnešek?

Český národ přežil mongolské nájezdy, bělohorskou katastrofu, demografickou apokalypsu třicetileté války, téměř úplný zánik vlastního jazyka, mnichovskou zradu i nacistický plán na fyzickou likvidaci. Pokaždé to vypadalo beznadějně. A pokaždé se někdo postavil a řekl – ne, takhle to neskončí.

Někdy to byli vojevůdci, jindy jazykovědci s gramatickými příručkami, někdy parašutisté s bombou v aktovce. Historie ukazuje, že existence národa není samozřejmost, ale neustálý proces – něco, o co se musí pečovat. A když se dnes vedou debaty o tom, jestli na identitě záleží, stačí si připomenout, kolik lidí za tu naši položilo život.