Belgický chemik Leo Hendrik Baekeland (1863–1944) si 5. února 1907 zapisuje do laboratorního deníku poznámky o zvláštní hmotě. Mísí fenol s formaldehydem, zahřívá směs pod tlakem – a výsledek ho ohromuje. Vzniká tvrdá, odolná látka, kterou nelze roztavit ani rozpustit. Právě se zrodil bakelit, první plně syntetický plast v dějinách.

„Materiál tisíce využití,“ nadšeně o něm Baekeland prohlašuje. A nemýlí se – do třiceti let po jeho vynálezu se z bakelitu vyrábí prakticky všechno od telefonních přístrojů přes kryty rádií až po kulečníkové koule.

Z ševcovské dílny na univerzitu

Baekelandův životní příběh připomíná americký sen – jenže začal v Belgii. Narodil se v roce 1863 v rodině negramotného ševce Charlese Baekelanda a služky Rosalie Merchie poblíž vlámského Gentu. Otec chtěl, aby se syn vyučil řemeslu, a ve třinácti letech ho dal do učení.

Matka ale měla jiné plány. Přihlásila ho na večerní kurzy chemie, mechaniky a fotografie. Mladík platil školné z výdělku v lékárně a studoval po práci. Jeho píle se vyplatila – městská rada v Gentu mu udělila stipendium na univerzitu. V jednadvaceti letech měl doktorát, a to s nejvyšším vyznamenáním.

„Jeho největším objevem jsem byla já,“ řekla o něm později jeho žena Céline Swartsová, dcera profesora chemie. Vzali se v roce 1889 a ještě téhož roku odjeli na svatební cestu do Ameriky. Baekeland se už nikdy nevrátil.

Milion dolarů za fotografický papír

V New Yorku Baekeland nejprve pracoval jako konzultant pro fotografickou firmu. Brzy ale začal experimentovat na vlastní pěst. V roce 1893 vynalezl fotografický papír Velox, který umožňoval vyvolávat snímky při umělém osvětlení místo slunečního.

„Kolik chcete?“ zeptal se ho v roce 1899 George Eastman, zakladatel společnosti Kodak. Baekeland si připravil odvážnou sumu – dvacet pět tisíc dolarů. „Ale kdyby nabídl víc, vzal bych to,“ přiznal později. Eastman vytáhl šekovou knížku a napsal sedm set padesát tisíc.

Za tyto peníze si Baekeland koupil vilu Snug Rock v newyorském Yonkers a zřídil si v ní soukromou laboratoř. Teď měl svobodu experimentovat, s čím chtěl.

Náhrada za šelak

Elektrotechnický průmysl počátkem 20. století zoufale hledal kvalitní izolant. Používal se přírodní šelak – pryskyřice vyráběná z výměšků asijského hmyzu. Byl ale drahý a nedostatkový.

Baekeland věděl, že jiní chemici už experimentovali s reakcí fenolu a formaldehydu. Výsledkem byla vždy jen nepoužitelná lepkavá hmota. „Nedokázali s tím nic udělat, jakmile to jednou vzniklo,“ poznamenal.

On ale zvolil jiný postup. Řídil reakci pomocí tlaku a teploty v uzavřené nádobě, kterou nazval Bakelizér. Výsledkem byla nejprve tekutá pryskyřice, která po vychladnutí ztuhla v průsvitnou jantarovou hmotu odolnou vůči teplu i chemikáliím.

Oznámení, které změnilo průmysl

Svůj objev Baekeland oficiálně oznámil 5. února 1909 na zasedání Americké chemické společnosti v New Yorku. Patent podal už v červenci 1907 – jen o den dříve než britský inženýr James Swinburne, který nezávisle pracoval na podobném materiálu.

Bakelit se stal ideálním materiálem pro rozvíjející se elektrifikaci. Nevede proud, nehoří, odolává teplu. Začal se používat na izolátory, patice žárovek, rozdělovače automobilů. Telefonní společnost Bell z něj lisovala své charakteristické stolní přístroje. Vznikaly z něj kryty rozhlasových přijímačů, vypínače, zásuvky, kliky dveří.

„Když se rozhlédnete po své domácnosti,“ psal americký tisk ve dvacátých letech, „zjistíte, že bakelit je všude.“

Šetrný milionář

V roce 1910 Baekeland založil General Bakelite Company. Firma prosperovala i během hospodářské krize, majitel vydělával pohádkové sumy. Přesto zůstával osobně skromný – neutrácet za oblečení a osobní potřeby se naučil v chudém belgickém dětství.

V roce 1924 se objevil na titulní stránce časopisu Time. O devět let později ho zařadili mezi dvacet nejvýznamnějších vědců a myslitelů 20. století – po bok Alberta Einsteina nebo Sigmunda Freuda.

V roce 1939, ve svých pětasedmdesáti letech, prodal firmu koncernu Union Carbide za 16,5 milionu dolarů. V době jeho smrti v roce 1944 činila světová produkce bakelitu 175 000 tun ročně a materiál se používal ve více než 15 000 různých výrobcích.