Začíná to nevinně. Roztomilé štěně nebo koťátko roste, všechno se zdá být na dobré cestě. A pak… přijde puberta. A najednou máte doma chlupaté tornádo, které se s vámi hádá očima.

Nikdo mě na to nepřipravil. Pořídila jsem si psa, protože jsem chtěla klidného parťáka do přírody, společníka na gauč a občasného zloděje ponožek. Prvních pár měsíců to vypadalo jako sen – všechno zvládal, učil se rychle, mazlil se a poslušně chodil na vodítku. A pak mu bylo sedm měsíců.

Z ničeho nic přestal poslouchat. Jako by zapomněl všechno, co jsme spolu doteď nacvičili. Přivolání? Nula. Sedni? Možná, když mám v ruce celou uzenou klobásu. Jinak nic. A co bylo nejhorší – začal zpochybňovat pravidla. Jako by si říkal: „A proč vlastně nesmím na stůl?“

Zvířecí puberta není mýtus

Možná jste už slyšeli, že psi a kočky procházejí obdobím, které se nápadně podobá lidské pubertě. A je to pravda. V určitém věku – u psů zpravidla mezi šestým a dvanáctým měsícem, u koček o něco dřív – se mění hormonální hladiny, a s nimi i chování.

V praxi to znamená, že váš dříve sladký mazlík se může proměnit v neposlušného rebela, který vás ignoruje, testuje vaši trpělivost a začíná mít vlastní hlavu. U některých zvířat je to jemná změna, u jiných pořádná výzva. Můj pes třeba začal doslova „odmlouvat pohledem“. Zkusil na mě upřeně civět, když jsem mu řekla „dolů“. Dřív by si lehl hned. Teď vypadal, jako by čekal, jestli to fakt myslím vážně. A občas to fakt neudělal.

Co se děje a proč to není vaše vina

Tahle fáze je psychicky náročná nejen pro zvíře, ale hlavně pro majitele. Je snadné sklouznout k pocitu, že jste něco udělali špatně, že je to vaše vina. Ale puberta není o výchově – je to období, kdy se mozek zvířete mění, a s tím i jeho reakce.

U psů se například v tomto období výrazně snižuje schopnost soustředit se. Takže i když váš pes dřív reagoval na každý povel, teď vás možná nebude vnímat. Stejně jako pubertální dítě, které zírá do mobilu a neslyší, že na něj mluvíte. A u koček? Ty si v pubertě často začnou mnohem víc hájit svoje teritorium, jsou náladovější a vyžadují víc soukromí.

Já si tehdy myslela, že jsem něco pokazila. Ale když mi trenérka řekla: „Tohle je naprosto normální, vydržte to,“ uklidnilo mě to. Nešlo o selhání, šlo o vývoj.

Pomáhá láska. A pevné hranice

Co tedy s tím? Jak přežít pubertu svého zvířete, aniž byste přišli o nervy nebo o pohovku? Důležité je nepolevit v pravidlech. Zvířata testují limity – stejně jako lidé. A pokud ustoupíte, dají si to do souvislosti.

Zároveň ale potřebují víc pochopení. Mně pomáhalo připomínat si, že i tohle přejde. Že to není konec dobré výchovy, ale přechodné období. Někdy jsem se prostě zhluboka nadechla, vzala do ruky pamlsek a začali jsme znova. Od začátku. Jako když učíte batole, že se netahá za záclony.

Dnes má můj pes dva roky. Je z něj vyrovnaný dospělák. Ale upřímně – puberta byla jedno z nejnáročnějších období, jaká jsem s ním zažila. A rozhodně bych tehdy ocenila, kdyby mi někdo řekl: „Neboj, tohle je normální.“