Kamila (86): Vánoce mě děsí. Nikoho už nemám a letos budu zase sama
Vánoce jsou časem klidu, míru a lásky. Ovšem ne pro každého, jak dokládá smutný životní příběh paní Kamily z Prahy. Také letošní svátky bude trávit sama. A přestože přiznává, že je to daň za vědomé rozhodnutí, které kdysi udělala, vánoční smutek ji velmi tíží. Toto je její vyprávění…
Narodila jsem se na Žižkově. Maminka, tatínek i mí sourozenci byli skvělí lidé, takže jsem měla krásné dětství, přestože zrovna zuřila válka. Nad vodou nás tehdy držela nezlomná víra v dobro a vzájemná láska a úcta. Tuhle sounáležitost už dnešní rodiny téměř nejspíš neznají.
Když ta příšerná hrůza skončila, myslela jsem si, že svět bude konečně lepší místo. Vyučila jsem se dámskou krejčovou a krátce na to potkala svého prvního muže Jana. Byl to mimořádně laskavý, hodný, šarmantní a velice pohledný mladík. Asi vám tedy nemusím vysvětlovat, proč jsme se po půlroční známosti vzali.
Život byl pro mě jako pohádka. Hotová procházka v rajské zahradě. Tehdejší politiku jsem příliš neřešila, nevnímala jsem, co se kolem dělo. Užívala jsem si plnými doušky přítomnost svého milovaného muže. Jediným trápením bylo, že jsme marně toužili po děťátku. Dva roky se to nedařilo. A když jsem pak konečně otěhotněla a porodila, naše malá holčička po čtyřech dnech zemřela.
Ještě větší rána mě potkala o další rok později. Můj milovaný Jan zahynul na Štědrý den při autonehodě. Oznámit mi to přišli ve chvíli, kdy jsem zrovna chystala štědrovečerní tabuli. Toto období bylo nesmírně náročné. Trvalo řadu let, než jsem se ze všeho oklepala. Něco ve mně mi ale říkalo, že mám jen dvě možnosti. Buď na všechno rezignovat a uzavřít se do sebe, nebo se vzpamatovat a jít hledat životní štěstí dál.
Zvolila jsem druhou možnost a potkala svého druhého a posledního muže Tadeáše. Milovala jsem ho, prožili jsme spolu krásných 32 let a měli spolu syna. Bohužel se vám musím přiznat, že ačkoliv má láska k němu byla obrovská, v myšlenkách jsem se stále vracela k Janovi. Občas mi připadalo, že moje současná rodina není ta opravdová, moje vlastní. Že zkrátka patřím někam jinam.
To ale nic nemění na skutečnosti, že jsem se snažila být vzornou a milující matkou i manželkou. Když pak ale Tadeáš zemřel na rakovinu a v poměrně mladém věku odešel na věčnost i můj jediný syn, už jsem se z toho nevzpamatovala.
Mrtvé už byly dávno i mé sestry a bratr. A já od té doby přestala vyhledávat kamarádky a celkově lidskou společnost. Nestála jsem o dlouhé hodiny tlachání o dětech, vnoučatech a pravnoučatech. O tom, jak jim nakupují dárky a pečou cukroví. V téměř naprosté samotě jsem strávila skoro dvacet let. Nezasloužím si lítost, vědomě jsem si tuto cestu a způsob života vybrala sama. Stejně si ale tak nějak myslím, že všem svým milovaným přináším jen smrt. Proto je to takhle nejlepší.
Upřímně ale přiznávám, že v předvánočním čase je mi nesmírně smutno. Všechny ty nazdobené ulice, výlohy, světélka a vánoční zboží mi nahánějí hrůzu a děs. A co je nejhorší, zlepšení nejspíš jen tak nepřijde. Ještě jedno „neštěstí“ totiž v životě mám. Přestože mi už táhne na devadesát, jsem stále ve výborné kondici. Hlava mi pořád myslí, nohy dobře slouží. Stále se o sebe dokáži ve všech ohledech postarat, a tak to vypadá, že ani tyto Vánoce bohužel nebudou zdaleka poslední.
