Maturita za peníze? Ta nálepka zní tvrdě. Jenže v roce 2026 už míří trochu vedle. Zatímco se veřejnost přetahuje o to, jestli se na některých školách dá „projít“ díky školnému, firmy mezitím řeší úplně jinou otázku: Co ten člověk umí? A co zvládne hned zítra ráno v práci?
Soukromé školy jsou v české debatě často automaticky podezřelé. Stačí vyslovit spojení „zaplacená maturita“ a internet se zaplní rozhořčením. Jenže lidé z praxe mluví mnohem střízlivěji – a pro mnohé možná nepříjemně.
Podle Zuzany Paulové, uznávané odbornice v oblasti HR a CEO společnosti myHeRoes, při výběru uchazečů nerozhoduje, zda vystudovali státní nebo soukromou školu. „V realitě se setkávám spíš se situací, kdy je hodnoceno, o jakou konkrétní školu se jedná a jakou má tato instituce reputaci. Měřítko soukromá nebo státní je příliš zjednodušující,“ říká.
Jinými slovy: nálepka nestačí. A často ani nikoho nezajímá.
Co firmy skutečně sledují? Ne papír. Ale příběh. Brigády během studia. Dlouhodobý sport. Vlastní projekty. Ochotu jít do věcí navíc. Životopis bez jediné aktivity mimo povinnou docházku dnes působí hůř než průměrná známka z matematiky. Personalisté chtějí vidět důkaz, že uchazeč umí překonat pohodlí.
V kreativních oborech je to ještě zřetelnější. Tam diplom často skončí na druhé koleji. Rozhoduje portfolio, schopnost mluvit o vlastních chybách i motivace. „Mnohem více mě zajímá, co člověk reálně umí, jak o své zkušenosti mluví a jakou má motivaci, než jestli má na diplomu název státní nebo soukromé školy,“ uvádí Jan Vašík, jednatel a výkonný ředitel kreativní agentury Fairy Tailors.
Tohle není útok na školy. Je to studená sprcha pro představu, že samotný titul něco zaručí.
Rozdíly mezi absolventy podle odborníků nevznikají primárně podle typu školy, ale podle přístupu. „Rozdíl v připravenosti absolventů je mnohem více závislý na jejich motivaci a zájmu o obor, případně hraje roli volba praxe. Pokud se někdo o daný obor opravdu zajímá, chce v něm pracovat, sbírá zkušenosti, tak škola nemá zásadní vliv,“ uvádí Zuzana Paulová.
To je možná ta nejméně populární část celé debaty. Protože odpovědnost se přesouvá ze systému na jednotlivce.
Známky? V praxi téměř bez váhy. Personalisté otevřeně přiznávají, že jedničky a dvojky jsou spíš orientační údaj. Mnohem víc sledují vytrvalost, schopnost učit se nové věci a reakci na neúspěch. Člověk, který si během studia prošel brigádou v náročném provozu nebo vedl vlastní projekt, má často náskok před premiantem bez zkušeností.
Stereotyp o zaplacených známkách přesto přežívá. Jan Vašík připouští, že nevznikl úplně z ničeho. „Tvrzení o zaplacených známkách vnímám jako zkratku, která má nějaký reálný základ v jednotlivých excesních případech, ale rozhodně ji nejde použít plošně,“ říká. Z jeho zkušenosti, včetně působení na soukromé univerzitě, vyplývá, že klíčová je kvalita konkrétní instituce a přístup studenta.
Možná je tedy čas otočit otázku. Ne „kde jsi studoval?“, ale „co jsi během toho dělal?“. V situaci, kdy české firmy zoufale hledají schopné lidi a zároveň si stěžují na nepřipravené absolventy, zní to až provokativně.
Zaplacená maturita může znít jako skandál. Jenže pro trh práce je to vedlejší téma. Skutečný problém – a skutečná příležitost – leží jinde. V ochotě pracovat na sobě. A tu si za peníze koupit nelze.