Demografové z několika předních světových institucí teď přicházejí s nepříjemným zjištěním: lidský život se sice dál prodlužuje, ale už ne takovým tempem jako dřív. Studie zveřejněná v Proceedings of the National Academy of Sciences naznačuje, že představa běžného dožití sta let zůstává spíš iluzí než blízkou realitou.
Růst nejde donekonečna
Na začátku 20. století to vypadalo skoro jako zázrak. Každá další generace žila znatelně déle než ta předchozí. Stačilo se narodit o pár desítek let později a člověk měl před sebou o mnoho let víc. Tenhle historický skok se stal jakýmsi tichým měřítkem, podle kterého dnes posuzujeme budoucnost.
Jenže právě to je problém. Vědci upozorňují, že tehdejší růst délky života stál hlavně na prudkém poklesu dětské úmrtnosti. A to byla změna, která se dá udělat jen jednou. Dnes už v těchto věkových skupinách není kam klesat a další prodlužování života se musí odehrávat jinde – pomaleji a s větším úsilím.
Proč už století není samozřejmost
Autoři studie zkoumali lidi narozené mezi lety 1939 a 2000 a použili hned několik různých modelů, aby se vyhnuli zkreslení. Výsledek byl pokaždé podobný. Tempo prodlužování života zpomaluje, a to výrazně. Ne o pár procent, ale klidně o třetinu až polovinu oproti minulosti.
Zjednodušeně řečeno: i když se medicína bude dál zlepšovat a lidé budou přežívat déle ve vyšším věku, nebude to stačit na zopakování historického zázraku první poloviny minulého století. Průměrná stovka zůstává mimo dosah, i u generací, které dnes považujeme za relativně mladé.
Vědci zároveň připomínají, že prognóza není osud. Přijít může cokoliv – pandemie, společenský zlom nebo převratná lékařská metoda, která by překonala určitou nepřekročitelnou hranici životnosti lidského těla. Ta je podle dosavadních poznatků zhruba na 150 let.
Přesto má tohle zjištění praktický dopad. Nutí státy i jednotlivce přemýšlet jinak o důchodech, zdraví i o tom, kolik času vlastně realisticky máme. A možná nás nenápadně vrací nohama na zem.