Žižkovská věž: Praha má ráda své panorama. Tahle stavba jí do něj dodnes mluví

Prahu si rádi představujeme jako město, ve kterém do sebe všechno přirozeně zapadá. Pak zvedneme oči k Žižkovu a tahle představa dostane trhlinu. Nad střechami stojí televizní věž, která se svým okolím nesnaží splynout. Připadá mi na ní zajímavé právě tohle sebevědomí: v městě, které si tolik zakládá na minulosti, představuje mimořádně výraznou představu o budoucnosti.

Původně přitom řešila docela praktický problém. Rostoucí Praha potřebovala kvalitnější televizní signál a dosavadní vysílání z Cukráku a Petřína přestávalo stačit. Výstavba probíhala v letech 1985 až 1992. Výsledných 216 metrů udělalo z vysílače nejvyšší stavbu hlavního města — a z technické infrastruktury nepřehlédnutelnou součást jeho identity. Historii projektu popisuje městský portál Praha stověžatá.

Architekt Václav Aulický zvažoval několik konstrukčních řešení i různá umístění. Pro Mahlerovy sady nakonec vznikla charakteristická sestava tří tubusů s vysoko zavěšenými kabinami. Její podoba dodnes svádí k přirovnání ke kosmické raketě. Podstatnější mi ale připadá, jak otevřeně přiznává svůj technický původ. Nosná konstrukce, anténní nástavec i provozní prostory společně vytvářejí architekturu, jejíž účel lze číst přímo z její siluety. Právě jako pozoruhodné inženýrské dílo ji představuje také publikace vydaná Výzkumným centrem průmyslového dědictví FA ČVUT. Vznik a architektonické souvislosti věže přibližuje ČVUT.

Při hodnocení věže ovšem nestačí zkoumat její tvar. Stojí na místě někdejšího židovského hřbitova a její výstavba zasáhla do jeho pohřebiště. Už předtím byla velká část hřbitova přeměněna v park; náhrobky tehdy zůstaly pod navezenou zeminou. Následná stavba vysílače znamenala další, podstatně tvrdší zásah. Tohle je pro mě nejzávažnější část celého příběhu. Obdiv k technickému řešení potřebuje doprovázet vědomí toho, co jeho uskutečnění stálo. Osud hřbitova podrobněji popisuje Český rozhlas.

Úplně jiný způsob, jak se k věži vztahovat, nabídla miminka Davida Černého. Deset obřích postav se na konstrukci poprvé objevilo v roce 2000. Je to výtvarný zásah s dobře vystiženým měřítkem: na tak mohutné stavbě by se drobná plastika ztratila, zatímco lezoucí batolata dokážou její velikost ještě zdůraznit. Technicky strohé tubusy díky nim získávají zvláštní, lehce znepokojivý život. Pro návštěvníka je to navíc okamžitě srozumitelný motiv, který nepotřebuje výklad architektonických dějin. Instalaci připomíná i původní článek Pražského deníku.

Věž má samozřejmě i svou návštěvnickou stránku. Vyhlídkové kabiny jsou ve výšce 93 metrů, restaurace v 66 metrech. Z téhle perspektivy lze Prahu číst jinak než z chodníku: sledovat souvislosti mezi čtvrtěmi, hustotu zástavby i to, jak výrazně město utváří terén. Samotná výška 216 metrů bývá působivější údaj, ale právě rozdíl mezi vrcholem vysílače a skutečnou polohou vyhlídky stojí za připomenutí. Technické údaje uvádějí Radniční noviny Prahy 3.

Žižkovskou věž bych proto neposuzoval jen podle toho, jestli se dobře vyjímá na fotografii. Zajímá mě jako stavba, na níž se potkává technická ambice, politická minulost, necitlivé zacházení s místem i schopnost města přijmout něco původně cizorodého. Její architekturu lze obdivovat a okolnosti jejího vzniku zároveň kritizovat. Právě takový pohled jí podle mě sluší nejvíc: pozorný, poučený a ochotný připustit, že výrazná stavba může mít několik velmi rozdílných příběhů.