Srpen 68 stále křičí. Hranice musíme chránit každý sám. V srdci, doma, ve státě i na planetě. Tanky tehdy, apatie dnes

Přesně dnes je to 57 let, co do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Bez pozvání, bez varování, bez respektu. Zmanipulovaní a zmatení mužici ze zaostalého východu překročili hranice, jako by šlo o formalitu.

A to je ten důvod, proč se k srpnu 68 pořád vracíme. Ne kvůli dějepisu. Ale protože i dnes mnozí jednotlivci, státy, instituce a korporace bez skrupulí překračují cizí výsostná území. A nestydatě se u toho ještě tváří, že vlastně pomáhají. Nebo že si „jen“ berou to, co jim údajně patří.

Vždycky se najde někdo, kdo „ví“ něco líp

To je na tom celém to nejzáludnější. Že to zní mile. „Jdeme vám ukázat, co je správné. Jdeme chránit vás i ostatní. Jdeme udělat pořádek.“ Jenže pozor – kdo chce „chránit“, často zároveň kontroluje. A kdo dělá kontroluje, obvykle určuje pravidla. Neptá se, jak to vidíte vy. Má vlastní plán. A často i tank.

Už tehdy, v srpnu 1968, to nebyla jen otázka místa. Byla to otázka principu. Že jestli pustíte někoho dál, než chcete, nebude vědět, kdy přestat.

Plot není překážka. Plot je řeč

Domnělé ploty. Máme jich kolem sebe dost. Některé dřevěné, jiné neviditelné. A přesto významné. Říkají: „Sem už ne. Bez vyzvání nelez.“ Plot není o agresi. Je o respektu. Je o tom, že ne všechno je veřejný prostor. A že se nemá přecházet, ani když si myslíte, že máte pravdu.

Srpen 68 v Českoslovenku byl přechod přes všechny ploty naráz. A na pak rázem roky ztichla jakákoli slušnost.

Vtíravost se nehlásí předem

Až na fašistické putinovské Rusko už to dnes nikdo nedělá s pásovým transportérem. Ale vzorce chování zůstávají. Lidi, co vám lezou do soukromí s úsměvem. Co překračují meze v debatách, v médiích, na úřadech, v intimních vztazích. Co vám podsouvají, že „správné“ je to, co říkají oni. A že když nesouhlasíte, jste podezřelí. Nevděční. Potížisti. Nebo dokonce vadní. Tohle je moderní srpen. Tváří se nenápadně. Ale nakonec stojíte v koutě a nevíte, jak jste se tam dostali.

Není třeba být hrdina. Stačí si stát za svým

Každodenní odpor nevypadá jako revoluce. Spíš jako zdvořilé „ne“. Nechci ten leták. Ne, tohle není vtipné. Ne, tohle si nenechám líbit. Nesouhlasím s tím, co tvrdíte nebo co požadujete.

Tento postoj není dramatický. Ale může být pevný. A právě o to jde – neustoupit o centimetr, pokud je to váš prostor. V srdci, hlavě, doma nebo ve státě. Protože čím dřív si zvykneme, že něco ujetého je „normální“, tím míň se budeme umět bránit, až přijde opravdová hrana.

Svoboda je křehká. Ale poznáte, když mizí

Nemusí to bolet. Nemusí to být nahlas. Ale poznáte to. Když začnete váhat, jestli něco smíte říct. Když se vám někdo snaží vysvětlit, že odpor je neefektivní. Když přestanete věřit, že na vašem názoru záleží.

A právě proto si srpen 68 pořád připomínáme. Ne kvůli nostalgii. Ale protože je to pořád tentýž příběh. Někdo překročí hranici. A někdo mu musí rázně říct, že by měl okamžitě vysmahnout.