Češi přišli o jednu disciplínu národního sportu. Na vlaky už nemůžou nadávat

Ještě donedávna to byla jistota. Zpoždění, nefunkční topení uprostřed zimy nebo ručníky na toaletách, které byly jen namalované – a hned bylo o čem mluvit. Jenže dnes? Vlaky přijedou včas, sedačky čisté, Wi-Fi běží, průvodčí se usmívá.

Lidem v Česku se zkrátka pomalu vytrácí ona drobná každodenní příležitost si postěžovat na služby Českých drah. Možná budeme muset hledat nový terč. Slibným adeptem v tomto ohledu by mohly být třeba samoobslužné pokladny.

Spokojenost s vlaky roste

České dráhy letos naměřily nejvyšší spokojenost zákazníků v historii. Ukazatel Net Promoter Score (NPS), mezinárodně uznávaný standard loajality, dosáhl v září 2025 hodnoty 41,2 bodu – zatím rekord. Pro srovnání: v červnu 2023 to bylo pouze 26,5. Za dva roky tedy nárůst téměř o patnáct bodů.

Na zlepšení se podepisuje několik faktorů. Třeba ComfortJety na mezinárodních linkách, RegioFoxy a RegioPantery v regionech. Méně zpoždění, víc pohodlí, Wi-Fi, zásuvky, rezervace, digitální služby.

Aplikace Můj vlak se mezitím stala nepsaným centrem cestování – prodává jízdenky, hlídá spoje, informuje. „Cestující oceňují investice do nových vlaků a vyššího komfortu,“ libuje si šéf Českých drah Michal Krapinec a dodává, že inovace budou pokračovat i v příštích měsících a letech.

Od koněspřežky k dvoustovce

Když si člověk uvědomí, že letos Česko oslavilo 193 let od zahájení provozu první koněspřežné železnice z Českých Budějovic do Lince, zní to skoro neuvěřitelně. Kolejnice postupně vytvořily hustou síť, která denně rozhýbává celou zemi. A díky mohutným investicím do rekonstrukce tratí, nádraží i techniky ji podle statistik využívá každý rok stále více pasažérů.

Dnes po českých kolejích jezdí několik desítek dopravců, vlaky křižují republiku ve všech směrech. Jen České dráhy denně vypraví v průměru 6 605 spojů, které dohromady za 24 hodin urazí 326 tisíc kilometrů. Téměř jako cesta na Měsíc.

Letos navíc padl další milník – poprvé v historii překročilo české Pendolino rychlost 200 kilometrů za hodinu. Na vybraných úsecích tratě mezi Prahou a Českými Budějovicemi tak česká železnice dosáhla symbolické hranice, o které se dřív mluvilo spíš jako o vzdáleném snu.

Ne každý je spokojený

„Jezdím vlakem denně už 20 let a musím uznat, že ta proměna je znát. Čistota, připojení k internetu, rychlost… i lidi jsou jaksi klidnější,“ říká čtyřicetiletý Petr z Benešova, který dojíždí do práce do Prahy. Naopak jiný cestující, pan Miroslav z Plzně, to vidí střízlivěji: „Jasně, vlaky se trochu zlepšily, ale tohle mělo být samozřejmé už dávno. Jen se podívejte na některá nádraží – rozbitá, šedá, bez života. Tam je pořád co dohánět.“

Možná mají pravdu oba. Modernizace je vidět, ale ne všude stejným tempem. Přesto, když se člověk podívá kolem sebe – na nové soupravy, opravené stanice, rychlejší tratě – nelze si nevšimnout, že se země mění. Nenápadně, po svém, ale k lepšímu.

A možná je to i důvod k zamyšlení. Sice jsme přišli o možnost si postěžovat, ale získali něco jiného. Důkaz, že se u nás nedějí jen špatné věci. Že se umíme posunout, držet krok se světem. A většinou i dojet včas.