Kdy dojde plyn? Historie a budoucnost energie, která pohání naši civilizaci

Zemní plyn provází lidstvo již tisíce let – od tajemných „věčných ohňů“ šlehajících ze země ve starověku až po modré plamínky v hořácích našich sporáků dnes. Postupně se z přírodní zajímavosti stal klíčový zdroj energie pro vytápění domácností, vaření i výrobu elektřiny.

První objevy a využití zemního plynu

První setkání člověka se zemním plynem sahají hluboko do starověku. V oblasti dnešního Íránu a Ázerbájdžánu pozorovali lidé již před několika tisíci lety podivné přírodní úkazy – z puklin země tam samovolně unikal hořlavý plyn, který se vlivem blesků či jiných zdrojů vznítil a vytvářel „věčné ohně“. Tyto neuhasitelné plameny si vysloužily náboženskou úctu například u starověkých Peršanů (vyznavačů zoroastrismu). Jinde se ale záhadné ohně snažili i prakticky využít: podle legendy si perský král v 1. století n. l. dokonce nechal postavit svou kuchyni kolem jednoho takového stále hořícího plynového pramene, aby měl trvalý zdroj ohně na vaření. Také staří Řekové znali přírodní úniky plynu – známá věštírna v Delfách prý stála nad puklinou, ze které stoupal plyn, jenž hořel posvátným plamenem.

Zřejmě první, kdo vědomě využívali zemní plyn ve větším měřítku, byli staří Číňané. Už kolem 4. století př. n. l. si povšimli, že unikající plyn lze potrubím vést a spalovat jako zdroj tepla. Začali proto vrtat primitivními vrty do země – roku 211 př. n. l. byl v Číně vyhlouben patrně vůbec první plynový vrt do hloubky kolem 150 metrů. K vrtání a rozvodu plynu používali důmyslně svázané bambusové tyče coby vrtné soupravy i trubky. Získaný plyn pak v čínských solivarech pálili pod kotli s mořskou vodou, aby odpařili vodu a získali sůl. Tato technologie jim poskytla výhodu – dokázali vyrábět sůl efektivněji díky levnému palivu, které se „samo nabízelo“ ze zemských trhlin.

Na evropském kontinentu na svůj objev zemní plyn teprve čekal. Poprvé byl zaznamenán až roku 1659 v Anglii. Ani poté se ale v Evropě dlouho nevyužíval – hořlavý plyn se sice stal záhy velmi populárním pro svícení v pouličních lampách i domácnostech, ovšem nešlo o zemní plyn, nýbrž takzvaný svítiplyn vyrobený z uhlí. Zemní plyn z podzemních ložisek byl tehdy spíše kuriozitou bez praktického využití, protože chyběly technologie k jeho masovému získávání a rozvodu.

Od svítiplynu k plynárenské revoluci

V průběhu 19. století zažila plynárenství první rozkvět – ale nikoli ještě díky zemnímu plynu. Města v Evropě i Americe tehdy osvětlovaly plynové lampy napojené na plynárny, kde se z uhlí vyráběl svítiplyn. Skutečný zemní plyn, těžený ze země, hrál zpočátku jen okrajovou roli a využíval se pouze tam, kde přirozeně vyvěral nebo kde byl náhodou nalezen. Jeden z prvních takových případů nastal roku 1821 ve městě Fredonia v USA, kde nadšenec William Hart ručně vyhloubil 8metrovou studnu k zachycení unikajícího plynu – a založil tím první plynařskou společnost v Americe. Fredonský plyn pak rozvedl olověnými trubkami do několika okolních domů pro svícení a vaření. Šlo však o lokální projekt. Podobné menší rozvody vznikaly i jinde, ale plyn zůstával omezen na místa těžby, protože neexistoval způsob, jak ho dopravit na větší vzdálenosti.

Zlom přišel s rozvojem technologie plynovodů. Koncem 19. století se objevily první kovové potrubní spoje, které těsnily bez úniku, a umožnily tak budovat delší plynovody. Roku 1891 byl v USA postaven plynovod dlouhý 120 mil (192 km), který přiváděl plyn z Indiany do Chicaga. Byla to technická senzace, i když ztráty po cestě ještě byly značné. V roce 1925 pak vznikl první celosvařovaný ocelový plynovod (přes 320 km dlouhý) v Texasu – svařování trubek namísto nýtování výrazně zvýšilo spolehlivost i tlak, pod kterým mohl plyn proudit.

Teprve 20. století tak odemklo skutečný globální rozmach zemního plynu. Po druhé světové válce začaly velmoci masivně budovat plynárenské sítě a plyn postupně nahrazoval uhlí v mnoha odvětvích. Například ve Spojených státech vznikly v 50. a 60. letech doslova tisíce kilometrů plynovodů, které propojily nově objevená plynová pole s průmyslovými centry. Zemní plyn se tak stal dostupným palivem pro vytápění domácností, vaření i průmysl. Klíčovým vynálezem pro bezpečné využití v domácnostech byl také Bunsenův hořák (1885), který umožnil regulovat plamen smícháním plynu se vzduchem – díky němu se plyn dal snadno použít na vaření, topení či v laboratořích. Ve 20. století se zemní plyn prosadil i jako palivo pro výrobu elektřiny v plynových elektrárnách a turbínách, což dále zvýšilo poptávku.

Od 70. let 20. století se rozvinul také obchod se zkapalněným zemním plynem (LNG), který umožnil přepravovat plyn tankerovými loděmi přes oceány. První dálkovou přepravu LNG zahájil roku 1959 tanker Methane Pioneer z Louisiany do Británie. Dnes tak mohou zemní plyn využívat i země, které nejsou propojeny plynovody – stačí jim vybudovat přístavní terminál na příjem LNG. Plyn se stal globální komoditou a jeho těžba prudce vzrostla: zatímco v roce 1970 se ve světě těžila asi 1,2 bilionu m³ ročně, v roce 2020 to bylo už přes 4 biliony m³ za rok.

Zemní plyn v českých zemích

Také české země mají svou plynovou historii. Už v 19. století svítily ulice Prahy a dalších měst svítiplynové lampy. Zemní plyn – tedy plyn vytěžený ze země – se u nás poprvé objevil na jižní Moravě a západním Slovensku. Klíčovým mezníkem byl rok 1914, kdy se u města Gbely (dnes na Slovensku u hranic s ČR) začalo při těžbě ropy komerčně získávat i větší množství zemního plynu. Podle pověsti tam tehdy místní rolník Jan Medlen náhodou narazil na unikající plyn na svém poli, zkusil jím topit ve svém domě – což skončilo menším výbuchem, který přivolal geology a odstartoval tak první plynárenský průzkum v regionu. Plyn z Gbelů a okolí pak stačil pokrýt značnou část spotřeby Rakouska-Uherska před první světovou válkou.

Ve 20. letech 20. století se zemní plyn těžil i na jižní Moravě (okolí Hodonína), avšak ve 40. a 50. letech poptávka výrazně převýšila možnosti malých domácích ložisek. Tehdejší Československo se proto obrátilo na dovoz ze SSSR. V roce 1967 byl do provozu uveden legendární plynovod Bratrství, který přivedl zemní plyn z Ruska přes Ukrajinu a Slovensko až na jižní Moravu. Tím začala nová éra – zemní plyn postupně nahradil svítiplyn v plynárenské síti po celé republice. Domácnosti přešly od uhlí a koksu na pohodlnější plyn z sporáků a karm, města upravila plynovody na nový typ paliva. V 70. a 80. letech se plynofikace rozšířila do většiny obcí. ČSSR zároveň budovala další tranzitní plynovody a stala se důležitou tranzitní zemí, přes niž proudilo ruské palivo dál do západní Evropy.

Je však dobré připomenout, že Česko nikdy nemělo velké vlastní zásoby plynu. I když se menší ložiska nacházejí na jižní Moravě a stále se tam těží, domácí produkce dnes pokrývá jen kolem 1–2 % spotřeby. Například v roce 2018 se v ČR vytěžilo necelých 200 milionů m³ plynu, zatímco dovézt bylo potřeba přes 8 miliard m³. Spotřeba zemního plynu v naší zemi se v posledních letech pohybuje okolo 8–9 miliard m³ ročně (pro představu: to odpovídá zhruba 10 % celkové spotřeby Německa). Drtivou většinu plynu proto musíme dovážet – historicky hlavně z Ruska, menší část z Norska a od roku 2022 také přes terminály LNG. Domácí těžba sice v roce 2017 zaznamenala objev nového ložiska na Hodonínsku (cca 100 milionů m³), to je však v porovnání s naší spotřebou kapka v moři a na celkové závislosti na dovozu se nic nemění.

Kolik plynu zbývá a kdy může dojít?

Zemní plyn patří mezi fosilní paliva, která vznikala miliony let geologických procesů pod zemí. Není tedy obnovitelný v lidském měřítku – zásoby, které vytěžíme, se hned tak nedoplní. Kolik ho ale zhruba zbývá?

Odhady se různí. Podle statistik ropného průmyslu činily ke konci roku 2022 prokázané globální zásobyzemního plynu asi 198,8 bilionu m³, což by při současné úrovni těžby vystačilo zhruba na 50 let těžby. To je relativně krátká doba ve srovnání třeba s ropou (jejíž zásoby vystačí asi na 70 let). Nicméně je nutné zdůraznit, že jde o konzervativní údaj zahrnující jen prokázaná ložiska, která se vyplatí těžit za dnešních podmínek. Kromě toho existují i další potenciální zdroje: tzv. pravděpodobné a možné zásoby a různé nekonvenční formy plynu. Odhady hovoří o tom, že technicky vytěžitelné zdroje plynu (tedy včetně dosud neobjevených či nevyužívaných ložisek) by mohly přesáhnout 700 bilionů m³ – to by znamenalo mnohem delší horizont než 50 let. Patří sem například obrovské množství plynu uvězněného v břidlicích (břidlicový plyn, jehož těžba už způsobila malou revoluci v USA) nebo v tzv. hydrátových ložiscíchpod mořským dnem (metanový led). Těžba hydrátů zatím není komerčně zvládnutá, ale potenciál do budoucna existuje.

Je také otázkou, zda plyn skutečně dojde fyzicky – může se stát, že některé zásoby nevyužijeme záměrně. Pokud bude spotřeba plynu rychle růst (například vlivem vyšší poptávky v rozvojových zemích), oněch odhadovaných 50 let se může zkrátit. Naopak přísnější klimatické politiky a přechod na čisté zdroje energie mohou způsobit, že velká část známých fosilních zásob zůstane nevytěžena, aby se předešlo zhoršování globálního oteplování. V ideálním případě by tedy lidstvo mohlo opustit zemní plyn dříve, než vyčerpá všechen dostupný metan v útrobách Země. Už dnes některé státy plánují snižovat spotřebu plynu v rámci dosažení uhlíkové neutrality okolo poloviny století.

V neposlední řadě má plyn i geopolitický rozměr. Zásoby nejsou rovnoměrně rozloženy – naopak, zhruba polovina světových prokázaných rezerv se nachází jen ve třech zemích: v Rusku, Íránu a Kataru. K tomu přistupují další velcí držitelé zásob jako Turkmenistán, USA, Saúdská Arábie nebo Venezuela. Některé z těchto zemí nejsou politicky stabilní nebo spolehlivé, což může ohrozit plynulost dodávek. To je jeden z důvodů, proč se například Evropa snaží svou plynovou závislost geopoliticky vyvažovat a diverzifikovat dodavatele.

Evropa a Česko: (ne)závislost na plynu

Zemní plyn hraje zásadní roli v energetice Evropy – zejména na vytápění budov, v průmyslu a částečně i při výrobě elektřiny. Evropské státy však samy vytěží jen malou část své spotřeby (výjimkou bylo donedávna Norsko, Nizozemsko či Británie). Zbytek Evropa dovážela, historicky z velké části z Ruska. Tato závislost na ruském plynu se naplno ukázala jako problém v roce 2022 po vypuknutí války na Ukrajině. Před invazí pokrýval plyn z Ruska asi 45 % dovozu do zemí EU. Během pouhých tří let však Evropa dokázala podíl ruského plynu radikálně snížit – v roce 2024 už ruský plyn tvořil jen necelou pětinu evropského importu. Unie toho dosáhla kombinací úsporných opatření (omezování spotřeby, hledání náhrad v průmyslu), navýšením dovozu LNG odjinud a zvýšením nákupů od spolehlivějších dodavatelů (Norsko, Alžírsko aj.). Také urychlila rozvoj obnovitelných zdrojů energie, aby snížila poptávku po plynu.

V květnu 2025 EU zašla ještě dál – představila plán zakázat uzavírání nových smluv na dovoz ruského plynua postupně úplně ukončit dovoz z Ruska do roku 2027. Již koncem roku 2025 mají skončit veškeré krátkodobé (spotové) nákupy ruského plynu a do roku 2027 i dlouhodobé kontrakty. Cílem je učinit Evropu energeticky nezávislou na Rusku a znemožnit Moskvě využívat energie jako politickou zbraň. Tento krok přichází poté, co unijní státy během uplynulých dvou let dramaticky snížily odběr: dovoz ruského plynu do EU klesl ze ~150 miliard m³ v roce 2021 na zhruba 52 mld. m³ v roce 2024. Zároveň EU intenzivně buduje nové infrastruktury – LNG terminály rostou například v Německu, Itálii, Řecku či Polsku. Evropa tak může dovážet více zkapalněného plynu z USA, Kataru, Afriky apod. Dovoz z Norska běží na plné kapacity podmořských plynovodů. Spojené státy se díky tomu staly významným dodavatelem – podíl amerického LNG na evropském dovozu vystoupal v posledních dvou letech asi ze 6 % na 19 %. Evropa však musí o omezené množství LNG soupeřit na světovém trhu (hlavně s Asií) a do budoucna ji čeká pokračování této energetické diplomatické hry.

A jak je na tom Česká republika?

Ta byla dlouhé roky téměř stoprocentně závislá na plynu z Ruska, protože historicky brala plyn pouze z východních plynovodů. Po roce 2022 se však i Česko pustilo do rekordně rychlé diverzifikace. Státní společnost ČEZ zajistila kapacitu ve floating LNG terminálu v Nizozemsku (Eemshaven) a začala odtud nakupovat zkapalněný plyn z různých zdrojů. Současně ČR navýšila kontrakty na plyn z Norskapřepravovaný přes Německo. Vláda proto opakovaně prohlašovala, že jsme skončili s ruským plynem a máme dostatek dodávek odjinud. Statistiky přepravy ovšem naznačují, že realita byla složitější. Ještě koncem roku 2024 totiž drtivá většina plynu fyzicky přitékala do ČR ze směru od Slovenska, tedy východní cestou. Podle provozovatele Net4Gas tvořily v listopadu a prosinci 2024 dodávky přes Slovensko kolem 95 % dovozu. S velkou pravděpodobností šlo z velké části opět o ruský plyn, jen nakupovaný na burze od zahraničních obchodníků místo přímo od Gazpromu.

Proč k tomu došlo? Důvodem byla cena – ruský plyn prodávaný na evropském trhu vycházel tehdy levněji, zatímco plyn proudící z Německa zdražoval poplatek za tranzit. (Německo po roce 2022 zavedlo poplatek ~2,5 EUR/MWh za přepravu plynu přes své území, což obchodníkům prodražovalo nákup např. norského plynu. Teprve od ledna 2025 Němci tento poplatek zrušili, čímž se opět srovnaly podmínky.) Podle Ministerstva průmyslu a obchodu se po zrušení německého poplatku čeká, že čeští obchodníci omezí nákupy východního (ruského) plynu a vrátí se k západním dodávkám. Česká vláda tak sice formálně uspěla v diverzifikaci kontraktů, ale skutečná fyzická závislost na ruském plynu se zatím odbourává postupně. Každopádně strategické opatření, jako je kapacita v LNG terminálu, dává ČR větší jistotu, že v případě další krize dokáže odebírat plyn i jinudy.

Aktuální vývoj cen a nové projekty

Zemní plyn zůstává v roce 2025 středem pozornosti politiků i trhů. Po extrémní cenové horské dráze v roce 2022 (kdy cena plynu v EU dočasně vystřelila na rekordních ~340 EUR/MWh) se trh v roce 2023 uklidnil a ceny výrazně klesly. Nicméně zdaleka ne na původní úroveň – plyn je stále dražší než před krizí a jeho cena reaguje na mnoho faktorů. Začátkem roku 2025 například kombinace chladného počasí, nízké výroby obnovitelných zdrojů a přerušení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu vyhnala evropské ceny plynu na nejvyšší úroveň za posledních 15 měsíců.

V průběhu jara se situace opět stabilizovala. Aktuální velkoobchodní cena na hlavním evropském trhu (virtuální uzel TTF) se v červnu 2025 pohybuje kolem 40 EUR/MWh, což je sice asi čtyřnásobek ceny z léta 2021, ale jen zhruba pětina cenového maxima z roku 2022. Podle termínových obchodů by navíc ceny v příštích letech mohly dále mírně klesat – futures na rok 2026 se obchodují okolo 39 €/MWh a na rok 2027 kolem 35 €/MWh. Trh tedy očekává, že s postupným posilováním alternativních dodávek a eventuálně nižší poptávkou budou ceny plynu v Evropě pozvolna klesat. Samozřejmě za předpokladu, že nenastanou nové šoky či mimořádně studené zimy.

Evropským státem nyní pomáhá relativně příznivá situace se zásobníky – zimu 2024/25 se podařilo zvládnout bez vážného nedostatku a zásoby plynu byly na jaře 2025 jen o něco nižší než předchozí rok. Plyn ale zůstává potenciálně nedostatkovou komoditou: stačí, aby několik týdnů silně mrzlo nebo výpadek dodávek z LNG terminálů, a ceny opět vyskočí. Proto Evropa pokračuje v budování energetické bezpečnosti. Kromě krátkodobých opatření (plnění zásobníků v předstihu, dobrovolné úspory) investuje také do nových zdrojů plynu, které by do budoucna snížily závislost na dovozech z nestabilních oblastí.

Jedním z příkladů je Rumunsko, které sedí na velkých plynových polích v Černém moři. Po letech odkladů tam letos v březnu 2025 začaly vrtné práce na projektu Neptun Deep – konsorcium firem OMV Petrom a Romgaz oznámilo zahájení vrtů v tomto obřím podmořském nalezišti. Pole Neptun Deep ukrývá odhadem 100 miliard m³ plynu. Těžba by se mohla rozběhnout kolem roku 2027 a zdvojnásobit produkci plynu Rumunska, které by se díky tomu z energetického hledače mohlo stát čistým vývozcem plynu. Pro Evropu by to znamenalo nový zdroj plynu v rámci EU, mimo dosah geopolitických tlaků.

Další nové zdroje se otevírají ve Středomoří. V únoru 2025 uzavřel Kypr dohodu s Egyptem o využití nově objevených plynových polí u kyperských břehů. Plyn z nalezišť Cronos a Aphrodite (o odhadovaných zásobách 85 a 99 miliard m³) má putovat podmořským plynovodem do Egypta, tam bude zkapalněn a jako LNG dopraven do Evropy. Těžba na poli Cronos by mohla začít už v letech 2026–2027. Tyto projekty ve východním Středomoří jsou významné nejen energeticky, ale i politicky – posilují vazby EU s partnery v regionu a poskytují alternativu k blízkovýchodním zdrojům.

Budoucnost zemního plynu bude záviset na tom, jak se podaří skloubit energetickou bezpečnost s bojem proti změně klimatu. Plyn je fosilní palivo sice čistší než uhlí, ale stále produkující CO₂. Evropa i Česko budou v příštích dekádách balancovat mezi snahou zajistit dostatek cenově dostupné energie pro občany a průmysl na jedné straně a závazky snižovat emise na straně druhé. Historie zemního plynu – od prastarých chrámových plamenů po supermoderní LNG tankery – ukazuje, že jde o nesmírně adaptabilní zdroj, který si vždy našel cestu k užitečnému využití. Nyní však stojí na křižovatce: v příštích letech se rozhodne, zda bude zemní plyn i nadále hrát klíčovou roli jako přechodné palivo na cestě k čistší energetice, nebo zda jeho význam začne postupně upadat s tím, jak jej nahradí obnovitelné zdroje a nové technologie. Jedno je jisté – příběh zemního plynu pokračuje a bude ještě napínavé sledovat, jaké kapitoly přinese v blízké budoucnosti.