Slovensko pláče. Zemřela významná herečka, brzy by oslavila osmdesátiny

Ve věku 79 let odešla jedna z ikon slovenského divadla – Jana Ravingerová. Herečka, pedagožka, žena s nezaměnitelným gestem i hlasem. Měla ještě pár dní do narozenin, a možná i do chvíle, kdy by si znovu připomněla začátek své cesty – z Topoľčan až k bratislavské VŠMU, kde později vychovala generace herců.

Narodila se 17. listopadu 1945, v čase, kdy se všechno teprve stavělo znovu. Po studiích na Divadelní fakultě VŠMU, pod vedením profesora Karola L. Zachara, se ponořila do herectví, ale její srdce patřilo pantomimě.

Byla to doba, kdy se hledal nový výraz, a ona – ovlivněná Milanem Sládkem i Eduardem Žlábkem – ten výraz skutečně našla. Zahrála si Smrt ve hře Komedie česká o bohatci a Lazarovi (1964), inscenaci, která ve své době znamenala malou revoluci. O dva roky později vznikla i televizní verze, kde po jejím boku stanuli Marián Labuda a Stanislav Dančiak.

Pak přišlo Divadlo na korze – krátká, ale legendární kapitola slovenského divadla (1968–1971). Právě tam Ravingerová naplno rozvinula svůj cit pro pohyb, výraz, detail. Po jeho zrušení zůstala v uměleckém prostředí, nejprve jako asistentka, později jako pedagožka na VŠMU. A možná právě tam, mezi studenty, se našla nejvíc.

Objevila se i na televizní obrazovce – v dětském seriálu Materské znamienko (1986) či v inscenaci Tokamar (1988), kde hrála po boku Božidary Turzonovové. Během let používala různá umělecká jména – Jana Cattarino, Jana Schuchmannová, nakonec Jana Ravingerová. Každé mělo svůj čas, svou náladu.

V roce 1994 se rozhodla definitivně uzavřít hereckou kapitolu a naplno se věnovat výuce. Spoluzakládala herecký obor na první soukromé konzervatoři na Slovensku – Konzervatoři Dezidera Kardoše v Topoľčanech. Tam, kde kdysi začínala, zase jednou začínali jiní.

Její jméno možná nezaznívá mezi filmovými hvězdami, ale kdo prošel její třídou, ten věděl. Měla dar klidu, trpělivosti, přesnosti. A v tom tichu, s jakým učila mluvit tělem, zůstává její odkaz.