gastronomie

Jídla od babičky připomínají bezstarostné dětství. Proto je tolik milujeme, i když by šly připravit mnohem lépe • Svíčková na smetaně s houskovými knedlíky, rajská omáčka, klasické české rizoto nebo pečené kuře s bramborovou kaší. Také to nejlepší jídlo vašeho života vařila vaše babička? Možná vás jen klamou dávné vzpomínky a všechno je úplně jinak. Ne vždy je zkrátka jídlo z babiččiny kuchyně objektivně tím nejlepším, které jste kdy jedli.

Na Ukrajině mají lepší zeleninu než u nás. Farmářskou tržnici okupují překupníci, říká šéfkuchař David • Radek David patří mezi českou kulinářskou elitu. Jako jeden z prvních špičkových šéfkuchařů objel celou řadu českých farem a implementoval jejich produkty do svých slavných restaurací La Veranda a Babiččina zahrada v Praze. Nově se stará ještě o The Bistro v Londýnské ulici. Serveru PražskýDEN.cz poskytl exkluzivní rozhovor. Na pražské gastronomické scéně se pohybujete přes dvacet let. Prošel jste kuchyní hotelu Hilton, hotelem Adria, restauracemi Kampa Park, Rybí trh, Alcron. Všechno jsou to známé pražské podniky, které ve své době udávaly trendy. Jak se v průběhu posledních dvaceti let změnila pražská gastronomická scéna? Hodně moc. Spousta kluků odjela do zahraničí, kde se učili u ještě větších kluků. Pak se vrátili a přinesli nový vítr. Za druhé – díky sociálním sítím je možnost nakouknout do každé hospody, co vaří. Lze taky objednávat knihy ze světa a jezdit na stáže. I já se každoročně jezdím učit. Hlavně do Londýna, který je pro mě nejvíc inspirativní. Pak třeba do Provence, kde jsem měl možnost působit v restauraci La Chassagnette, která má svoji vlastní zahradu. Každé ráno tam zahradnice sklidí to, co je nejvíc zralé. Přivezou to do kuchyně na dvoukoláku a kuchaři z toho vaří. Byl jsem i v Piemonte v restauraci Violetta, kde jsem vařil se sedmdesátiletou babičkou. V Londýně jsem prošel restaurace Dinner by Heston Blumethal, Marcus, Story, Typing Room, Pied a Terre, Alyn Williams, L'Autre Pied, Ametsa with Arzak Instruction, The Ledbury, Latium… Není škoda, že tu nikdo nezvedá slávu prvorepublikových podniků typu lahůdkářství Jana Paukerta, hotelu Šroubek, či původního Alcronu? Takovou tu starou, sice těžší, ale klasickou českou kuchyni? Občas se tu objeví pokus. Ale brzo zanikne. Paukert tak chvilku fungoval. Alcron funguje, ale na moderní bázi. Nedávno otevřeli Myšáka. Já si ještě pamatuji rybárnu Vaňha, ale i buffet Koruna. Je jiná doba, jiné nároky a jiné stravovací zvyklosti. [gallery size="full" columns="1" ids="12110"] V poslední době v Praze rostou jako houby po dešti fast casual bistra. Je to trend, který lze pozorovat i v dalších velkých městech Evropy? Jak si vybrat dobré bistro na večeři? Máte nějaký tip na dobré bistro v Praze, kam i vy sám rád zajdete? Bohužel na to nemám čas. Pokud nejsem v našich restauracích La Veranda, Babiččina zahrada a The Bistro, tak jsem na Ukrajině v Kyjevě, kde máme další restaurace a kam jezdím šestkrát až sedmkrát ročně měnit jídelní lístky. A pokud nejsem ani tam, tak jsem na stáži nebo s majitelem a týmem lidí na výletě za poznáváním jiného regionu, originální chuti tamních jídel. Vaše restaurace La Veranda a Babiččina zahrada patří ke stálicím pražské gastronomie. Co u vás na menu zákazníci najdou? Za prvé – nejsou moje. Jelikož jsem executive chef, tak to znamená, že jsem šéfkuchař pro všechny restaurace. Jídelní lístek se mění často podle sezóny. V Babiččině zahradě je to asi deset jídel, které neměníme. Například hovězí tatarák, který meleme přímo u stolu, kulajdu, přes noc pomalu pečenou kachnu, svíčkovou, ale i dukátové buchtičky nebo plněné knedlíky. V La Verandě se mění vždy skoro celý jídelní lístek. Zůstávají jen dvě položky – náš legendární tatarák a čokoládový fondánt s malinami. Zbytek je vždy dle toho, co je v dané sezóně nejlepší. [gallery size="full" columns="1" ids="12113"] Posledním přírůstkem do rodiny vašch restaurací je právě The Bistro v Londýnské ulici. Jak vzniká vůbec takový koncept bistra? A jak to děláte, že máte hned od otevření plno? V tuto chvíli jsou to silná slova. Pravda je taková, že hned po otevření se tam všichni nahrnuli. Nyní pořád pracujeme s polednem. Přemýšlíme, jak přilákat lidi na zajímavé jídlo, protože v minulosti byla v místě jiná restaurace, která fungovala pouze na večeře. Náš slogan je „More taste“, jelikož nabízíme malé snacky, mezze. Pak máme malou nabídku jídel, kterou každý týden měníme. [gallery size="full" columns="1" ids="12111"] Mimo pražských podniků máte ještě osm restaurací Fajna Familia na Ukrajině. Dá se srovnávat Praha a Kyjev? V čem se pražská gastronomická scéna liší od té kyjevské? Může český šéfkuchař na Ukrajině uspět? Může, ale musí trochu sklopit hlavu. Lidé jsou tam jiní. Teprve nyní se tam začínají otevírat menší podniky s rozmanitější gastronomií. Za druhé – na Ukrajině mají v sezóně mnohem lepší zeleninu než my. Nepotrpí si na žádný excesy, ale mají rádi dobré jídlo. Nemusí být tolik kreativní, ale musí být hezky a zajímavě naservírované. Jak to všechno stíháte? Praha, Kyjev, stáže, rodina a děti? Je to plánování. Jsou měsíce, kdy rozjíždím čtyři menu ve čtyřech různých konceptech. Ale pak jsou měsíce, kdy se to snažím rodině a dětem vynahradit. [gallery size="full" columns="1" ids="12112"] Byl jste jeden z prvních v Praze, který začal spolupracovat s malými farmáři. Co říkáte na rozmach farmářských trhů? Máte nějaké oblíbené? Ano. A je to dobře. Ale pořád je to nic. Po 30 letech od revoluce nemáme nic. Máme nekvalitní zeleninu v krámech. Podívejte se, v Kyjevě je skoro pět miliónů obyvatel a je tam přes padesát tržišť, možná ještě víc, které fungují každý den. Koupíte tam ryby, maso, koření, ovoce a zeleninu, mléčné výrobky, uzeniny, vejce, med... A Praha má jeden a půl miliónů obyvatel a jedno tržiště – jedna hala a v ní pár farmářů, zbytek jsou překupníci. Funguje od pondělí do soboty. Náplavky, kulaťáky a farmářské trhy jednou, dvakrát za týden to nespasí. Je to škoda, protože na Ukrajině jsou lidé zvyklí nakupovat a vybírat to nejlepší, aby pak doma uvařili to nejlepší jídlo. I přes nabitý program si stále najdete čas na řadu kuchařských kurzů. Máte v nabídce i něco pro opravdové Pražany odkojené Vltavou? To nemám. Školím u Romana Vaňka v Prakulu, v Gourmet Academy, v nádherném obchodě Potten & Pannen a v Zemědělském muzeu, kde je krásná kuchyně. Všude učím něco jiného. Takže u Romana třeba zeleninová jídla, králíka nebo piemontskou kuchyni, v Gourmet academy menu pro požitkáře, v Zemědělském muzeu „Nedělní oběd“, „Babiččiny recepty“. A jakmile začne sezóna, tak chřest. [gallery size="full" columns="1" ids="12119"] Kdybyste měl jmenovat někoho z vašich kuchařských kolegů v Praze, ke komu byste zašel na snídani, oběd a večeři? Na snídani do Café Savoy za Lukášem Frenclem. Na oběd s rodinou jednoznačně do Babiččiny zahrady na kachničku, a kdyby ke kolegovi, tak do SIA za Jirkou Štiftem. Na večeři s přáteli do Zas a znovu za Petrem Hajným, případně do Noi, Sasazu. Na poslední jídlo před smrtí do Grand Cru za Honzíkem Punčochářem.

Chlebíček vznikl úplnou náhodou. Ládoval se jím Burian i Werich, zabíjel kolaboranty • Už více než sto let patří obložený chlebíček k základům české kuchyně. Fenomenální pokrm nemůže chybět na žádné rodinné oslavě nebo společenské události. Čím to, že si získal takovou oblibu? A jakou roli sehrál v českých dějinách?