Brutální konec nizozemského premiéra. Rozvášněný dav snědl politikovo oko

V polovině 17. století zažívalo Nizozemsko velké politické změny. Po smrti Viléma II. Oranžského v roce 1650, se postupně k moci v zemi dostali republikáni a mezi nimi se brzy prosadil i Johan de Witt, tehdy pětadvacetiletý syn bývalého diplomata. Díky svému výjimečnému nadání v matematice a právu si rychle získal respekt a už za tři roky se stal „velkým penzionářem“ – což byla funkce obdobná dnešním premiérům.

Johan de Witt vedl Nizozemí téměř dvacet let. Pod jeho správou země prosperovala. Nizozemské společnosti ovládali asijské trhy. V té době tvořili i dnes známí umělci jako Rembrandt a Vermeer, kteří tvořili svá díla. A celkově Nizozemsko prosperovalo a vzkvétalo, do velké míry i díky sebevědomé politice de Witta.

Nizozemí ovšem čelilo složité situaci. Země byla relativně mladá a z několika stran obklopená nepřáteli. Anglie pohlížela na její obrovskou flotilu s nelibostí a i Francie měla své důvody k nedůvěřivosti.

De Witt dokázal obratně využívat rivalitu i mezi těmito dvěma mocnostmi. Spojoval se s jednou proti druhé, vyjednával tajné dohody a dokázal tak udržet svou zemi mimo vážnější konflikty.

Tento úspěšný systém se však zhroutil v roce 1672. Francie, tentokrát spojená s Anglií, zahájila útok na Nizozemí, čímž Johanův režim padl. Na scénu se vrátila oranžská dynastie v čele s Vilémem III., synem zesnulého Viléma II., který se o několik let později stal i anglickým králem.

Tragický konec

Navzdory svým úspěchům nebyl Johan de Witt nikdy mezi obyčejnými lidmi oblíbený. Ti dávali přednost Vilémovi Oranžskému, kterého považovali za národního hrdinu. Když byl Johanův bratr Cornelis obviněn ze zrady Viléma, napětí v zemi vyústilo v masivní nepokoje. I přes mučení Cornelis nic nepřiznal a bylo rozhodnuto, že bratři odejdou do exilu. To se však nikdy nestalo.

Johan navštívil Cornelise ve vězení, ale jejich ozbrojený doprovod za záhadných okolností zmizel. Rozzuřený dav pronikl do věznice a oba bratry brutálně zlynčoval. Nahá těla byla vláčena ulicemi a nakonec zavěšena na šibenici. Řezník, který na místo dorazil, je vyvrhl a rozřezal na části, jež si přihlížející brali jako suvenýry. Někteří části těl dokonce snědli. Známý je příběh muže, který snědl Johanovo oko a prohlásil, že se těší na další den, až ho stráví.

Ze zohavených těl zbyly jen Johanův jazyk a Cornelisův prst, které jsou dnes vystaveny v muzeu v Haagu. Vilém III., jenž byl pravděpodobně za lynčování zodpovědný, nikdy za tento čin nebyl potrestán.

Osud Johana de Witta zůstává jedním z nejkrvavějších příběhů nizozemské historie – a mrazivým příkladem, jak politická nenávist může přerůst v krvežíznivé běsnění.