Den po tragédii. Požár Národního divadla oplakávají statisíce Čechů

14. srpna 2018 ∙ 01:04
Kristián Vích
Národní divadlo v Praze.
Národní divadlo v Praze.Foto: Archiv

„Včera před šestou hodinou večerní zastihlo národ český kruté, nevýslovné neštěstí. Chlouba Prahy, pýcha vlasti, naděje národa, skvělý pomník našeho znovuzrození, naše velké národní divadlo, k němuž se nesly tolikeré naděje, jest zničeno!“

Je sobota 13. srpna 1881. Magdalena, manželka obuvnického mistra Kučery ze Zbraslavi, právě vstává, aby svému muži připravila snídani. V rendlíku míchá čerstvě sesbíraná vajíčka, když v tom zaslechne křik: „Vstávejte, Češi, stalo se neštěstí! Shořelo nám divadlo!“

Magdalena, ještě trochu rozespalá, spráskne ruce, odhodí rendlík z pece a vyskočí před dům, aby si vyslechla tragické zvěsti, které mladíček s červeným šátkem kolem krku přiběhl sdělit.

„Praví se, že se vzňalo nepozorností při letování měděné střechy. Dělník prý špatně ukryl pánev s rozžhaveným uhlím. Po šesté hodině vyskytly se známky ohně, a brzo na to stálo divadlo v jednom obrovském plemenu,“ předčítá chlapec rozechvěným hlasem, ale přece nahlas, aby ho všichni slyšeli, z nejčerstvějšího vydání Národních listů.

Národní tragédie

Český národ dostal toho dne ránu přímo do srdce. Spoustu let Češi snili o vlastním divadle. Dlouho na něj sbírali peníze. Od položení základního kamene uběhlo dlouhých 13 let. A teď, když sotva před dvěma měsíci odehrála se slavná premiéra Smetanovy Libuše, nachází se Národní divadlo v plamenech? Co je to za nejapný žert?

Nevýslovný smutek

Redaktoři Národních listů líčí tragédii velmi emotivně: „Po půl osmé hodině sřítila se část vnitřních klenb a záplava jisker vznesla se v obrovském ohnivém sloupu k nebesům. Požár pokračoval od střechy do vnitřních místností a zachvacoval nelítostně drahocenný nábytek a skvělou úpravu. Ze všech oken šlehaly ohnivé jazyky, ničící, co národ za dlouhá leta s láskou a obětavostí dohromady snášel a na čem lpělo tolik potu pracovného lidu. Co toto třesoucí se rukou píšeme, zuří zhoubný živel dále. Také sousední budovy a prozatímní divadlo jsou ohroženy. Zpráva o požáru rozlítla se po celém městě rychlostí blesku. Z počátku nechtěl nikdo děsné té pověsti věřit, až strašná skutečnost přesvědčila je o pravdě. Se všech stran hrnuly se k hořící budově davy lidu a na všech tvářích jevilo se zděšení. Plameny šlehaly z celé střechy a za několik okamžiků draly na již okny malírny.“

Každý se snažil divadlo zachránit

„Hasičské spolky pražské i předměstské dostavily na záhy k požáru, leč pomoc jejich více neprospívala. Mocné proudy vody, vrhané do obrovské prostory divadelní, z níž sálaly plameny, proměnily se okamžitě v páru, aniž by byly přispěly k umírnění rozkáceného živlu, který ke všemu ještě podporován značným větrem. Také železná opona, která jeviště od skladiště dělila, nemohla již býti spuštěna, poněvadž prý klíč se nemohl najíti. – Marné bylo všecko namáhání hasičů, kteří vlezli na balkon, a okny do vnitř stříkali. O tři čtvrtě na 7. hod. vzňalo se provaziště a jeviště, pak sřítil se překrásný lustr, lože a galerie vzňaly se jedním plamenem a dílo zhouby bylo dokonáno. Konečně byli hasiči nuceni omeziti se na hájení budov sousedních a hořící divadlo ponechati jeho osudu. Střecha sřítila se před půl osmou hodinou, jedině železná její konstrukce rozžhavená žárem, výčnívala nad mohutnými zděmi, z nichž obrovský sloup ohně do výše se vznášel. Praha byla celá na nohou, davy lidu stály na nábřeží, na mostech a v ulicích, odkud se vyhlídka na divadlo otvírala a každý pohlížel bez dechu, na smrt polekán na hořící klenot vlasti! K požáru dostavil se pan správce místodržitelství polní podmaršál bar. Kraus, pan náměstek komandujícího generála polní podmaršál bar. Dumoulin, pan policejní ředitel ryt. Stejskal a četné vynikající osobnosti,“ popisují smutnou událost oné osudové srpnové noci Národní listy.

„Dvanáctý srpen roku jedenaosmdesátého – požár Národního divadla! Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala,“ vzpomínal český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér Jaroslav Kvapil.

Český národ se nedá!

Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa. Vyvolal obrovské odhodlání pro novou sbírku, Za pouhých 47 dní byl vybrán milion zlatých. Na sbírku přispělo celkem 45 % lidí z Prahy.

Nutno dodat, že nadšení národa neodpovídaly zákulisní boje, které se rozhořely po katastrofě. Původní architekt Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák Josef Schulz. Ten prosadil rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, začlenil tuto budovu do stavby Národního divadla a zároveň poněkud pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S velkým citem ovšem respektoval styl Zítkovy budovy, a podařilo se mu tak spojit tři budovy různých autorů do absolutní stylové jednoty.

Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883.  Opět se hrála Smetanova Libuše.

X Zavřít