Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opět tasí svou oblíbenou zbraň – strašení jadernou apokalypsou. Tentokrát varuje Západ před „hraním s ohněm“. A navíc hrozí, že případná třetí světová válka by se netýkala jen Evropy. Jeho slova přicházejí v reakci na zprávy, že Ukrajina předloží USA konkrétní seznam cílů na ruském území, jež chce zasáhnout s použitím dodaných raket dlouhého dostřelu ATACMS.
Lavrovova rétorika je už dávno obnošená. A její dříve působivý účinek vyprchává stejně rychle jako poppers na víkendové swingers party. Připomíná gramofonovou desku, zaseknutou ve smyčce, opakujíc stále tytéž výhružné melodie, které mají za cíl jediné – zastrašit nějakým zázračným způsobem Západ a odradit jej od podpory Ukrajiny.
Vyspělý svět už dávno nenaslouchá Lavrovově bezpohlavní propagandě se strachem. Ale spíše s únavou, pohrdáním a despektem. Jeho slova zcela ztratila váhu nejpozději ve chvíli, kdy Rusko v roce 2022 rozpoutalo neospravedlnitelnou agresi vůči svému sousedovi. Obyčejný zapšklý úředníček, který kdysi požíval respektu coby zkušený diplomat, se najednou proměnil v pouhý hlásný amplion Kremlu. Nyní jen papouškuje oficiální kremelskou propagandu, bez špetky jakékoliv kredibility i věcné logiky. Jde o muže, který kdysi bravurně ovládal diplomatický parket, ale promrhal svůj talent a proměnil se v pouhého loutkového herce v Putinově divadle zvrácené absurdity.
Zatímco Lavrov mává chimérickou hrozbou globálního konfliktu, realita na bojišti hovoří jasně. Ukrajina se již více než 2,5 roku úspěšně brání barbarskému nájezdu. A s podporou Západu má stále šanci vyhnat okupanty, vyslané fašistickou zločineckou kremelskou sebrankou, ze svého území. Dodávky sofistikovaných zbraňových systémů, včetně raket ATACMS, jsou logickým krokem v podpoře země bránící svou suverenitu a právo na sebeurčení.
Lavrovova varování tak zní jako zoufalý pokus o zastavení nevyhnutelného – porážky ruské agrese. Místo aby přiznal chyby a hledal diplomatické řešení, uchyluje se k vyhrožování. Tím však jen potvrzuje, že Rusko pod současným vedením nemá světu co nabídnout. Snad kromě strachu a destrukce.
Svět by měl Lavrovova slova vnímat jako to, čím skutečně jsou – prázdným gestem režimu, který ztratil morální kompas i schopnost realisticky vnímat svou pozici. Ale možná ještě lépe by bylo, kdyby se na tohoto člověka zcela zapomnělo. Místo aby se nechal zastrašit, měl by Západ vytrvat v podpoře Ukrajiny a jejího práva na sebeobranu. Jen tak lze dosáhnout skutečného míru a stability v Evropě i ve světě.