Léky, které se na cukrovku druhého typu předepisují už desítky let, mohou mít i méně viditelnou stránku. Nový výzkum naznačuje, že takzvané sulfonylurey nemusí jen pomáhat snižovat hladinu cukru v krvi. Při dlouhodobém užívání mohou zároveň urychlovat samotný průběh nemoci. A to způsobem, o kterém se dosud příliš nemluvilo.
Sulfonylurey se používají od 50. let minulého století a patří mezi nejběžnější léky na diabetes 2. typu. Na začátku léčby fungují spolehlivě, protože nutí slinivku uvolňovat více inzulinu. Jenže časem jejich účinek často slábne. Právě to byl jeden z důvodů, proč se vědci zaměřili na to, co tyto léky dělají přímo s buňkami slinivky.
Studie vedená týmem z Barcelony ukazuje, že problém může být hlubší než jen „zvykání si“ organismu. Inzulin produkující beta buňky podle výzkumníků neztrácejí jen sílu, ale i svou identitu. Ne všechny odumírají. Některé se vracejí do jakéhosi nefunkčního stavu, kdy sice přežívají, ale inzulin už vyrábějí jen velmi omezeně.
Vědci tento efekt pozorovali při působení glibenklamidu, jednoho ze zástupců sulfonylureí. Buňky vystavené léku postupně snižovaly aktivitu genů důležitých pro tvorbu inzulinu, hůře reagovaly na glukózu a častěji odumíraly. Čím déle byly léku vystaveny, tím byl efekt výraznější. Zdá se, že klíčovou roli hraje buněčný stres spojený s výrobou bílkovin.
Zároveň se ale objevuje i opatrný důvod k naději. Zatímco smrt buněk je konečná, ztráta jejich identity by mohla být vratná. Pokud se podaří pochopit, jak tento proces vzniká, mohly by se v budoucnu objevit terapie, které buňky znovu „probudí“. A nabídnou lidem s diabetem stabilnější řešení než jen dočasné udržování cukru v krvi pod kontrolou.