„Nejsem už na nic.“ „Nikomu na mně nezáleží.“ „Proč bych měl vůbec vstávat?“ Možná jste je někdy zaslechli. Možná jste je sami pronesli. A vzhledem k současné době jsou slyšet čím dál víc. Tiché věty, které se kutálejí do tmy, zatímco svět venku se dál točí. Věty zoufalých lidí, kteří už nevidí světlo. Ale právě tyto věty mají moc. Ne snad moc nás zničit – ale moc nás přivolat zpátky k sobě. K tomu, co je skutečně důležité.
„Nejsem už na nic“? Možná právě teď jste na všechno
Představte si muže, který třicet let pracoval ve fabrice, pak ho propustili a on zůstal doma. Bez práce, bez role. Každý den jen kouká z okna, zapomíná se najíst, a jeho manželka ho najednou nepoznává. Říká, že je prázdný. Jenže prázdnota není konec. Je to začátek. Z prázdnoty se rodí nové formy. Třeba znovuobjevení toho, co ho kdysi bavilo. Není na nic. Je jen jinde, než čekal.
Podobné to bývá s maminkou, které děti vyrostly a odešly. Celý život se starala, teď je sama a říká, že už nikoho nezajímá. Ale víte co? Právě teď má čas zajímat se o sebe. O to, co vždy odkládala. Psaní? Malování? Čtení o mořských rybách? Kdo ví. Jenže když to zkusí, stane se něco zvláštního – najednou začne znovu zářit. A lidi si toho všimnou.
„Nikomu na mně nezáleží“? To je lež, kterou říká samota
Samota je mazaná. Umí přesvědčit, že jste pro svět neviditelní. Jenže není to pravda. I ten nejopuštěnější člověk má v sobě pouto k ostatním. Možná už zapomenuté. Možná jen zašpiněné nánosem smutku. Ale stačí telefonát. Jedna esemeska. „Jak se máš?“ I kdyby přišla po roce ticha – má váhu. Člověk si pak uvědomí, že někdo někde přece jen slyší.
Zároveň je tu i druhá věc. Když máme pocit, že nikdo nemá zájem, někdy jsme to právě my, kdo přestal být zvědavý. Kdo přestal volat, psát, ptát se. A tak to zkuste. Zkuste znovu někomu zavolat, i když se bojíte, že se mu budete vnucovat. Jen dvě věty. „Napadlo mě, jak se ti daří.“ To někdy stačí, aby se otevřely dveře.
„Proč bych měl vůbec vstávat?“ Protože pořád dýcháte
Jednou mi starý pán v nemocnici řekl: „Když ráno otevřu oči, znamená to, že mi někdo nahoře dal ještě jeden den. Tak vstanu. I když to bolí.“ Není to fráze. Je to moudrost. Bolest neznamená, že je něco špatně. Znamená, že ještě žijeme. A když žijeme, můžeme se změnit. Nebo změnit někomu den. Třeba prodavačce úsměvem. Vnukovi zprávou. Sobě kouskem čokolády a oblíbenou písní.
Tělo vstává těžko. Ale duše může vyskočit. A když se k ní přidá i tělo, máme malý zázrak. Věci se dají do pohybu. Když člověk vstane, může vyjít ven. A tam se může stát cokoliv.