„Nevěš hlavu, mohlo to být horší.“ „Mysli pozitivně a zvládneš cokoliv.“ „Všechno se děje z nějakého důvodu.“ Zní vám to povědomě? Pravděpodobně ano. Možná jste tyto věty slyšeli od přátel, rodiny, kolegů. Možná jste je sami říkali. A možná jste si nikdy nepřipustili, že právě tyhle zdánlivě neškodné fráze mohou člověku ublížit víc než samotný problém, který se jimi snažíte přikrýt.
Vítejte ve světě toxické pozitivity – fenoménu, o kterém se v posledních letech mluví stále hlasitěji, ale který se v české společnosti stále příliš často schovává za masku dobře míněných rad a motivačních citátů na Instagramu.
Úsměv jako povinnost
Než se ponoříme hlouběji, ujasněme si jednu věc. Pozitivní myšlení samo o sobě není nepřítel. Schopnost hledat v těžkostech naději, udržet si perspektivu, nenechat se pohltit beznadějí – to jsou cenné lidské vlastnosti. Problém nastává v okamžiku, kdy se optimismus stane povinností. Kdy přestaneme rozlišovat mezi „chci vidět věci v lepším světle“ a „nesmím cítit nic jiného než radost“.
Toxická pozitivita je právě tímto přehmátnutím. Psycholožka Gayani DeSilva ji popisuje jako „falešný nebo neupřímný optimistický postoj, který může vést ke zbytečnému utrpení“. A slovo „zbytečné“ tu stojí za pozornost, protože bolest, kterou si toxická pozitivita způsobuje, je zcela a naprosto zbytečná. Vzniká totiž tam, kde by stačilo říct jednoduchou, lidskou větu: „To musí být těžké. Jsem tu.“
Co nám vlastně říkáme, když říkáme „buď pozitivní“?
Zamysleli jste se někdy nad tím, co se ve skutečnosti skrývá za větou „nebuď smutný, bude líp“? Na první pohled je to útěcha. Při bližším pohledu je to ale pokyn: přestaň cítit to, co cítíš. Tvoje smutek není vítaný. Tvůj strach nemá místo v tomto rozhovoru.
A právě tohle je jádro problému. Výzkumy opakovaně potvrzují, že potlačování negativních emocí nevede k jejich zániku – naopak je zesiluje. James Pennebaker to ve svém výzkumu prokázal už v devadesátých letech: emoce, které potlačíme, se neztratí. Hromadí se. A dříve či později se projeví – úzkostí, depresí, chronickou únavou, dokonce fyzickými nemocemi. Vyšší krevní tlak, kardiovaskulární potíže, oslabená imunita. Tělo zkrátka umí počítat, i když mu rozum tvrdí, že je všechno v pořádku.
Sigmund Freud to kdysi shrnul s výmluvnou přesností: „Nevyjádřené emoce nikdy nezemřou. Jsou pohřbeny zaživa a vyjdou na povrch později ošklivějšími způsoby.“
Instagram nás naučil, že smutek není fotogenický
Obrovskou roli v šíření toxické pozitivity hrají sociální sítě. A není to žádný okrajový problém – podle průzkumu Science of People téměř 68 % respondentů zažilo toxickou pozitivitu od někoho ze svého okolí v posledních týdnech. Více než 75 % dotázaných přiznalo, že vlastní emoce vědomě ignoruje ve prospěch „pocitu štěstí“.
Instagramový feed plný úsměvů, dokonalých těl, ranních meditací a citátů o vděčnosti vytvořil kolektivní iluzi: normální je být šťastný. Vždycky. A kdo není? Ten dělá něco špatně.
Jenže za každým kurátorovaným profilem se skrývá skutečný člověk. Člověk, který má špatné dny, hádá se s partnerem, neví, jak zaplatit složenky, nebo se prostě cítí prázdný bez jakéhokoli důvodu. A právě tomu člověku sociální sítě systematicky říkají: tvoje realita není dost dobrá. Přetvoř ji. Nafiltruj ji. Nebo ji alespoň nesdílej.
Výzkum z Oxford Academic z roku 2024 ukazuje, jak tento mechanismus funguje v praxi: lidé vystavení toxicky pozitivnímu obsahu na sociálních sítích se častěji srovnávají s ostatními směrem nahoru, častěji vytvářejí falešnou prezentaci sebe sama a častěji prožívají pocity nedostatečnosti. Je to bludný kruh, z něhož není snadné vystoupit.
Když „good vibes only“ otráví kancelář
Toxická pozitivita se ale zdaleka neomezuje na sociální sítě. Obrovský prostor pro ni otevírá pracovní prostředí. Firemní kultura postavená na heslech jako „Think Positive“ nebo „Good Vibes Only“ často vypadá na první pohled zdravě – kdo by nechtěl pracovat v pozitivním prostředí? Háček je v tom, co se skrývá pod povrchem.
Výzkumná práce Sonie z roku 2025, publikovaná v International Journal of Indian Psychology, ukazuje na jasnou souvislost mezi toxickou pozitivitou v pracovním prostředí a vyšší mírou emoční suprese, úzkosti a vyhoření. Zaměstnanci, kteří jsou systematicky vedeni k tomu, aby „zůstali pozitivní“, postupně ztrácejí schopnost autenticky komunikovat své potřeby. Přestávají hlásit problémy. Přestávají žádat o pomoc. A nakonec odcházejí – vyčerpaní a cynicky naladění vůči jakékoli formě optimismu.
Organizační psycholožka Heather Myers to pojmenovává přesně: „Toxická pozitivita uzavírá konverzaci a podporuje potlačení jakýchkoli negativních emocí.“ V prostředí, kde se od lidí očekává neustálý úsměv, ztrácí smysl upozorňovat na problémy. A firma, která nevidí problémy, je nedokáže řešit.
Zvlášť znepokojivý je přitom jeden detail: výzkumy z roku 2025 naznačují, že toxická pozitivita na pracovišti se neliší podle pohlaví. Tlak na falešnou veselost dopadá stejnou silou na muže i ženy. Není to tedy záležitost genderová – je to záležitost kulturní.
Když utěšujeme, aniž bychom vyslechli
Možná nejbolestnější tvář toxické pozitivity se ale ukazuje v mezilidských vztazích. Představte si situaci: přítel vám svěří, že ztratil práci. Cítíte nepohodlí, nevíte, co říct. A tak řeknete: „Všechno zlé je k něčemu dobré, uvidíš!“ V tu chvíli se možná cítíte lépe vy – ale váš přítel právě dostal jasný signál, že jeho bolest je nepohodlná a měl by ji rychle uklidit.
Tohle není empatie. Je to emoční únik. A je to hluboce lidské – nikdo z nás nechce sedět v nepříjemných emocích druhého člověka. Jenže právě tam se odehrává skutečná blízkost. V tichu, které následuje po větě „To musí být hrozně těžké.“ V objetí beze slov. V ochotě nebýt ten, kdo situaci vyřeší, ale ten, kdo v ní zůstane.
Psychologové mluví v této souvislosti o takzvané emocionální validaci – tedy o prostém uznání toho, co druhý člověk prožívá. Ne opravování, ne přehodnocování, ne přesvědčování, že by měl cítit něco jiného. Jenom uznání: cítíš, co cítíš, a to je v pořádku.
Jak poznat, že pozitivita přestala být zdravá
Hranice mezi zdravým optimismem a toxickou pozitivitou není vždy ostrá, ale existuje. Několik signálů vám může napovědět, že jste ji překročili.
Pokud máte pocit viny pokaždé, když se cítíte smutně, naštvaně nebo vystrašeně – to je signál. Pokud se přistihnete, že automaticky bagatelizujete vlastní problémy slovy „jiní to mají hůř“ – to je signál. Pokud ve vašem okolí nikdo nikdy nepřizná, že má špatný den – to je signál. A pokud na sociálních sítích cítíte, že váš život je nějak „méně“ než životy ostatních – to je signál, že toxická pozitivita už pracuje pod povrchem vašeho myšlení.
Existuje dokonce standardizovaný nástroj – Binns Toxic Positivity Scale – který měří míru, do jaké člověk minimalizuje vlastní stres, odmítá negativní emoce a vnucuje pozitivitu sobě i okolí. Samo jeho vytvoření vypovídá o tom, jak vážně začíná psychologie tento fenomén brát.
Cesta ven nevede přes negativitu, ale přes upřímnost
Řešení toxické pozitivity neznamená, že bychom se měli všichni propadnout do cynismu a pesimismu. Jde o něco jemnějšího a zároveň náročnějšího: o ochotu přiznat celé spektrum svých emocí. O odvahu říct „nejsem v pohodě“ a neočekávat, že za to budeme souzeni. O schopnost být s druhým člověkem v jeho bolesti, aniž bychom se pokoušeli tuto bolest co nejrychleji odstranit.
Sociální pracovnice Jenny Maenpaa doporučuje jednoduchý, ale překvapivě účinný přístup: přiznat emoce a zároveň ponechat prostor pro naději, aniž bychom jednu věc kladli nad druhou. Věta „Bojím se, co přinese budoucnost, ale věřím, že se některé věci mohou změnit k lepšímu“ obsahuje obojí – strach i naději. A právě v tomto napětí, v této poctivé dvojznačnosti, se rodí skutečná emoční odolnost.
Není na tom nic snadného. Žijeme v kultuře, která nepohodlí nevyhledává. Která chce rychlá řešení a jednoznačné odpovědi. Která upřednostňuje „pozitivní vibrace“ před pomalým, někdy bolestivým procesem zpracování vlastních emocí. Ale právě tento proces – pomalý, nekomfortní a často nelibý – je cestou ke skutečné psychické pohodě.
Freud měl pravdu. Udělejme si z toho konečně důsledek.
Vrátím se ještě jednou k Freudově citátu o pohřbených emocích, protože mi připadá, že se v něm skrývá všechno podstatné. Emoce, které si zakážeme, nezaniknou. Pouze změní formu. Stanou se z nich bolesti hlavy, bezdůvodná podrážděnost, chronická únava, nespavost, panické ataky, problémy ve vztazích. Stanou se z nich věci, kterým nerozumíme a které nás děsí mnohem víc než původní smutek, před kterým jsme utekli.
Možná je čas přestat utíkat. Možná je čas dovolit si být smutný, naštvaný, vyděšený, zmatený – a přijmout, že to neznamená selhání. Znamená to jenom to, že jsme lidé.
A to je, na rozdíl od nekonečného úsměvu, skutečně pozitivní zpráva.