Je ráno 5. února roku 62 n. l. a obyvatelé kvetoucího města Pompeje se probouzejí do běžného dne. Obchodníci otevírají své krámy, řemeslníci se chystají do dílen. Nikdo netuší, že za několik okamžiků se jejich svět otřese v základech.
Země se náhle zachvěje. Budovy, které stály po staletí, se začínají kymácet a hroutit. Ulice se rozevírají, chrámové sloupy padají k zemi jako domino. Obyvatelé v panice prchají z domů do ulic, jenže ani tam není bezpečno.
„Pompeje, slavné město v Kampánii, bylo sraženo k zemi zemětřesením, které zasáhlo i všechny okolní kraje,“ zaznamená později filosof Seneca Mladší (4 př. n. l.–65 n. l.) ve svém díle Otázky o přírodě.
Otřesy o síle odhadované na 5 až 6 stupňů moderní magnitudy trvají asi třicet až čtyřicet děsivých vteřin. Intenzita dosahuje IX až X stupně Mercalliho stupnice – prakticky všechno, co stojí, padá.
Hrůza, která připravila o rozum
Zkáza je obrovská. Jupiterův chrám na fóru, srdce veřejného života, leží v troskách. Akvadukty a vodovodní potrubí jsou přetrženy. Luxusní vily i skromné obydlí obyčejných lidí se proměňují v hromady suti.
Seneca popisuje, že lidé v šoku bezcílně bloudili městem a nebyli schopni se vzpamatovat. „Stádo šesti set ovcí zahynulo a sochy se rozpadly na kusy. Někteří lidé, otřeseni událostmi, začali bloudit a nebyli schopni znovu získat kontrolu nad sebou,“ zaznamenává filosof.
Otřesy navíc nepřestávají. Několik dní po hlavním úderu se země stále chvěje. Přicházejí další a další dotřesy, které brání jakékoliv snaze o záchranu.
Vlna zkázy dorazí až do Říma
Katastrofa nezasáhla jen Pompeje. Sousední Herkulaneum je také těžce poškozeno, část města se zřítila. Neapol přichází o mnohé soukromé stavby. Kolonie Nuceria se sice vyhnula naprostému zničení, ale i zde obyvatelé naříkají nad škodami.
A pak přichází další rána. Téhož dne, 5. února, naráží na přístav Ostia u Říma mohutná přílivová vlna. V přístavu právě kotví tři sta lodí naložených obilím z Alexandrie a Kartága – roční zásoby pro celý Řím. Tsunami je pohltí.
„Lidé se bouří, bojí se, že budou hladovět,“ ozývá se z ulic věčného města. Císař Nero musí otevřít říšské sýpky a zavést přídělový systém, aby uklidnil rozvášněný dav.
Pompeje vstávají z trosek
Pompejané se ale nevzdávají. Okamžitě začínají s odklízením sutin a plánováním obnovy. Inženýři připravují projekty na znovuvybudování veřejných staveb, řemeslníci se pouštějí do oprav.
Práce ale postupují pomalu. Chybí dělníci i peníze. Mnoho obyvatel oblast po zemětřesení opustilo a už se nikdy nevrátilo. Seneca poznamenává, že řada lidí raději utekla do bezpečnějších krajů.
Přesto se najdou i tací, kteří v neštěstí vidí příležitost. Propuštěnec jménem Numerius Popidius Ampliatus nechá na vlastní náklady přestavět chrám bohyně Isis v nádherném stylu. Za svou štědrost je jeho šestiletý syn jmenován členem městské rady.
Varování, které nikdo nepochopil
Stavební ruch pokračuje i po sedmnácti letech. Když 24. srpna roku 79 n. l. vybuchne Vesuv, mnoho budov v Pompejích stále obklopuje lešení. Jupiterův chrám na fóru dosud nebyl opraven.
Obyvatelé si mezitím zvykli na občasné otřesy země. „Nejsou nijak znepokojující, protože jsou v Kampánii časté,“ napíše později Plinius Mladší (61–113 n. l.).
Nikdo tehdy nechápal, že zemětřesení roku 62 bylo varovným signálem. Vesuv se pomalu probouzel ze svého dlouhého spánku. O sedmnáct let později pohřbí Pompeje pod vrstvou sopečného popela a město zmizí z povrchu zemského na téměř dva tisíce let.
Dnes v domě bankéře Lucia Caecilia Iucunda stále můžeme obdivovat mramorové reliéfy. Zachycují nakloněné budovy a hroutící se Jupiterův chrám – jedinečnou uměleckou památku na den, kdy se pod nohama Pompejanů poprvé zachvěla země.