Znáte ten pocit, kdy se vám rozbuší srdce, jen co otevřete rozpracovaný dokument? Nejste ve stresu z množství práce. Jste ve stresu z toho, že to nebude dokonalé. Mně to dlouho znělo jako ctnost. Být precizní, mít vysoké nároky, dávat do věcí srdce. Jenže ono to není hrdinství. Je to past.
Když dokonalost přeroste do strachu
Na začátku to vypadá nevinně – prostě si chcete dát záležet. Ale brzy zjistíte, že vám nestačí, aby byl text dobrý. Musí být nejlepší. Originální. Bez jediné slabé věty. A tak ho raději pořád ladíte, mažete, přepisujete. Vlastně to není ani práce, je to boj. Boj proti sobě samé.
Zvlášť těžké to bylo, když jsem měla odevzdat něco veřejného – článek, prezentaci, návrh kampaně. Čím víc na tom záleželo, tím víc jsem to odkládala. Ne proto, že bych byla líná. Ale protože jsem se bála, že to nebude „dost“. Tenhle druh perfekcionismu nevychází z touhy po kvalitě, ale ze strachu z odmítnutí.
Když kvůli perfekcionismu nic nezačnete
Perfekcionismus totiž nepůsobí jen ve fázi dokončování. Umí pěkně zamávat i s tím, jestli se do něčeho vůbec pustíte. Tolikrát jsem odložila nové projekty, nápady, články nebo videa jen proto, že jsem si nedokázala představit, jak by mohly být dost dobré. A tak jsem raději neudělala nic.
To ticho, které po sobě perfekcionismus nechává, je zrádné. Navenek vypadá jako klid, ale uvnitř je to chaos plný pochybností, sebekritiky a pocitu, že „všichni ostatní to přece zvládají líp“. A pak už jen koukáte, jak vám kolem proplouvají příležitosti, na které jste byli připravení – jen jste si to nikdy nedovolili zkusit.
Co mi pomohlo vystoupit z kruhu
Nešlo to ze dne na den. A nebudu vám lhát – někdy se do toho kruhu vracím. Ale postupně jsem se učila pracovat s vědomím, že moje hodnota nezávisí na tom, jak perfektní je výstup. Dnes už si mnohem častěji říkám: „Je to funkční? Dává to smysl? Je to dost dobré pro to, k čemu to slouží?“ Pokud odpověď zní ano, jdu dál.
Zvlášť léčivá byla zkušenost, že lidé většinou vůbec nepoznají, jestli jsem na článku dřela týden nebo tři hodiny. Odezva záleží víc na sdělení a odvaze něco publikovat než na tom, kolik času jsem strávila laděním úvodu.
A tak si dnes při každé uzávěrce opakuju: Lepší hotové než dokonalé. Věci, které pustím do světa, můžou někomu pomoct. Ty, co zůstanou ve složce jako rozpracované, nepomůžou nikomu. Ani mně.