Proč někdo oslaví stovku a pořád chodí po svých, zatímco jiný ji ani nestihne? A proč se občas objeví lidé, kteří jdou ještě dál. Ke stodvacátinám mají blíž než k devadesátce. Náhoda, geny, nebo něco, co zatím jen tušíme? Právě na to se snaží odpovědět nová data z Brazílie. A nejsou tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.
Brazilští vědci se totiž nepodívali jen na věk v občance. Šli hlouběji. Do DNA, do krve, do zdravotních záznamů. A hlavně – na lidi, kteří jsou v statistikách výjimkou i mezi výjimkami.
Když stovka není konečná
Výzkumný tým analyzoval genetickou informaci přibližně 160 lidí starších sta let a k nim přidal ještě menší, ale o to zajímavější skupinu – zhruba dvacítku takzvaných superstoletých, tedy osob, které překročily hranici 110 let. Nešlo jen o laboratorní cvičení. Součástí byly i klinické údaje, krevní a slinné vzorky, obraz celkového zdravotního stavu.
Cíl zněl poměrně prostě: najít genetické varianty, které by mohly souviset s nižším rizikem nemocí, jež běžně život zkracují. Nádory, neurodegenerativní onemocnění, selhávání orgánů. Zkrátka to, co většinou přijde dřív, než člověk sfoukne sto svíček. Jenže hned tady se objevuje první háček.
Genetický mix, který komplikuje jednoduché závěry
Brazilská populace není geneticky „čistá“ v tom smyslu, na jaký jsou zvyklé některé evropské nebo asijské studie. Po staletí se zde mísili předci původních obyvatel, Evropanů, Afričanů i Asiatů. Výsledkem je mimořádně pestré genetické pozadí.
A to je pro vědu dvousečné. Na jednu stranu komplikace, protože jeden a tentýž genetický znak může v různých populacích znamenat něco jiného.Jinde zvyšuje riziko nemoci, tady ne. Nebo dokonce chrání. Na druhou stranu je to obrovská příležitost. Právě taková data mohou doplnit poznatky získané v geneticky homogennějších skupinách a ukázat, že dlouhověkost nemá jednu univerzální příčinu.
Jak vypadají lidé, kteří „přežívají“ vlastní statistiky
Zdravotní profily některých superstulatků působí až podezřele klidně. Ještě ve velmi vysokém věku zůstávají relativně samostatní, bez těžkých chronických onemocnění. Závažné srdeční potíže, rakovina nebo demence se u nich objevují méně často – nebo výrazně později, než je běžné.
ČTĚTE TAKÉ: Tajemství dlouhověkosti: Co dělají jinak ti, kteří se dožívají stovky
Zajímavá byla i data o imunitním systému. U části těchto lidí některé populace imunitních buněk nejen přetrvávají, ale stále se dokážou přizpůsobovat. Jako by jejich imunita nestárla stejným tempem jako zbytek těla. Během pandemie covidu se navíc u některých z nich objevovaly vysoké hladiny protilátek a proteinů spojených s vrozenou obranyschopností.
Když se dlouhověkost „dědí“
Výzkum si všiml ještě jedné věci, která se nedá přehlédnout. Dlouhověkost se v některých rodinách shlukuje. Nejde o jednoho výjimečného dědečka, ale o opakující se vzorec – sourozence, rodiče, vzdálenější příbuzné, kteří se dožívají neobvykle vysokého věku.
To naznačuje, že geny hrají roli. Ne nutně jeden „gen dlouhého života“, ale kombinace variant, které zpomalují stárnutí nebo snižují pravděpodobnost nemocí typických pro vysoký věk. Prostředí, životní styl a náhoda do toho samozřejmě vstupují. Ale zcela bez dědičného základu to zřejmě nejde.
Co z toho (zatím) plyne
Autoři studie sami brzdí nadšení. Nejde o hotové odpovědi ani o návod, jak se dožít 110 let. Spíš o mapování terénu. O snahu lépe pochopit, proč někteří lidé stárnou pomaleji, odolávají nemocem déle a zůstávají funkční i ve věku, kdy většina statistik končí.
A možná i o připomenutí, že dlouhověkost není jen otázka disciplíny, správné stravy nebo pozitivního myšlení. Někde v pozadí běží tichý genetický program, který u každého z nás tiká trochu jinak. A u několika málo lidí velmi, velmi pomalu.