Je nenápadný. Vypadá jako rozumný závěr, možná i jako sebereflexe. Přesto v sobě skrývá sílu zastavit vás přesně v okamžiku, kdy jste připraveni posunout se v životě kupředu. Není často ani není věta vyřčená nahlas. Je to šeptaná „pravda“, kterou si říkáte, když se něco nepovede. „Já prostě nejsem ten typ.“ A je hotovo.
Neochota začít znovu pod jiným jménem
Kolikrát jste si řekli, že na něco „nemáte hlavu“? Nebo že „to není pro vás“? V ten moment jste si sice ulevili, ale zároveň jste zavřeli dveře. Jakmile sami sebe přesvědčíte, že něco není ve vaší výbavě, přestáváte zkoušet. Přestáváte se zlepšovat. A to nejdůležitější – přestáváte být zvědaví.
Tento vzorec je oblíbený právě proto, že chrání ego. Pokud něco neumím, ale tvrdím, že to není moje parketa, nemusím se cítit neschopně. Jenže růst bolí. A je mnohem pohodlnější žít v přesvědčení, že „na to nemám povahu“, než si přiznat, že jsem to prostě zatím nezvládl.
Sebeurčení jako past
Všichni chceme být „někdo“. Ale někdy si definici sebe sama vymezíme tak úzce, že v ní už není místo pro nový směr. Řeknete si, že nejste kreativní. Že nejste vůdčí typ. Že neumíte vařit ani mluvit před lidmi. A i když to možná zatím není vaše silná stránka, zůstane to tak jen proto, že jste si to zakázali.
Pravdou je, že nikdo nezačíná jako expert. Ale kdo se zasekne na představě, kým je, ten si nikdy nevyzkouší, kým by mohl být. A to je ta největší překážka růstu, jaký si člověk může postavit do cesty – vlastní hlavou.