Zita Kabátová sklízela jednu ránu za druhou. Díky optimismu se ale dožila vysokého věku

29. ledna 2020 ∙ 18:53
Kristián Vích
Zita Kabátová byla jednou z nejkrásnějších prvorepublikových hereček.
Zita Kabátová byla jednou z nejkrásnějších prvorepublikových hereček. ∙ Foto: Archiv

Už navždy bude patřit k nejvýraznějším herečkám naší kinematografie. Narodila se v roce 1913 v Praze na Malé Straně a zemřela v roce 2012. Dožila se tedy úctyhodných 99 let. A jak je známo, i v pokročilém věku byla velice svěží a čilá. Možná i proto, že si dokázala udržovat svůj pověstný smysl pro humor, optimismus a nadhled, přestože život jí do cesty postavil nejednu těžkou zkoušku.

Pocházela ze šlechtické, umělecky založené rodiny, díky čemuž už jako dítě vystupovala v divadle – v drobnějších rolích od 5 let, první velkou divadelní roli dostala v roce 1928. Vystudovala gymnázium a profesionální herečkou se stala v polovině 30. let.

Zkušenosti získané u ochotníků uplatnila na prknech divadélka Akropolis, poté v Tylově divadle v Nuslích, ve Velké opeře a ve Švandově i Komorním divadle. Už v této době se musela Zita vypořádat s první bolestnou ztrátou. V 18 letech přišla o milovanou maminku.

Zita Kabátová a Jiří Dohnal ve snímku Světlo jeho očí (1937). Foto: Archiv

Hvězdná kariéra

Její závratná filmová kariéra se datuje do přelomu 30. a 40. let minulého století. Nabídky od režisérů se hrnuly nejen proto, že byla vynikající herečka. Zita okouzlovala i ženskou krásou a půvabem.

Svou první filmovou postavu – ošetřovatelku Světlu – ztvárnila v melodramatu Světlo jeho očí (1936). Vrcholem kariéry byla hlavní role ve filmu Muži nestárnou, který v roce 1942 natočil režisér Vladimír Slavínský podle divadelní hry Oldřicha Nového. Tam si zahrála ženu ve třech etapách života – nejen krásnou mladou dívku, ale také zralou ženu a dokonce i bělovlasou babičku, a to za skvělého přispění okouzlujícího Jana Pivce.

Objevila se však i v mnoha dalších známých filmech té doby – Manželství na úvěr, Žena na rozcestí, Manželka něco tuší, Děvče z předměstí, Zlatý člověk, Rozkošný člověk, Lízin let do nebe, Lízino štěstí, Život je krásný, Advokát chudých, Zlaté dno nebo Přednosta stanice.

Bohuš Záhorský a Zita Kabátová ve filmu Zlatý člověk (1939). Foto: Archiv

Zákaz vystupování

Jak to tak ale bývá, úspěch často střídá pád. Po roce 1945 nesměla ve filmech nadále vystupovat, neboť za války natočila dva německé snímky, a to pod rodným jménem své babičky Maria von Buchlow. Příslušná komise to označila za kolaboraci s nacisty a tzv. „provinění se na národní cti“. Co na tom, že o vině či nevinně rozhodovali často i ti, kteří s Němci skutečně kolaborovali. Kabátová pak přišla i o svou vilu, kterou pro ni vybudoval otec. V době zákazu herecké činnosti se živila prací ve fotoateliéru. V 70. letech pak pracovala i jako vedoucí pražských kin.

Na divadelní prkna se částečně vrátila v 50. letech, a to jako Zita Králová, což bylo příjmení jejího prvního manžela. Vystupovala s Vesnickým divadlem a spolupracovala i s orchestrem Karla Valdaufa. K filmování se herečka dostala zpátky až v roce 1969. Od té doby ji režiséři vybírali do svých filmů stále poměrně často, avšak již jen do vedlejších rolí. O tom ale ještě bude řeč.

Samota ji nezlomila

Zita Kabátová si v životě nemohla stěžovat na nezájem mužů. Sama dokonce otevřeně přiznávala, že si to užívala. Jejímu šarmu bylo těžké odolat, což údajně potvrdili i velikáni Oldřich Nový a Vlasta Burian. Po mnoha milostných vzplanutích se po válce vdala za Jerryho Krále. S ním chtěla natrvalo odejít do Indie, ale protože nedostala vízum, manželství se rozpadlo.

Podruhé si vzala novináře a sportovce Jiřího Zavřela, který byl dlouhá léta vězněn z politických důvodů v jáchymovských uranových dolech. Narodil se jim syn Jiří, ale pak přišel rok 1968 a Zavřel emigroval do USA. Zita zůstala sama s dvanáctiletým synem, ale i ten ji později opustil. Stejně jako jeho otec se vydal hledat štěstí za oceán.

Zitě ovšem její povaha neumožňovala truchlit. V životě se vždycky dokázala znovu nadechnout a jít dál. Neustále se obklopovala kamarády, rozdávala pozitivní náladu, plánovala, objevovala, radovala se.

Zita Kabátová a Svatopluk Matyáš ve filmu Akce Bororo (1972). Foto: Archiv

Návrat k filmu

Od konce 60. let se Kabátová naštěstí opět mohla příležitostně věnovat filmu, i když už jen jako herečka vedlejších rolí – např. ve scifi Bororo (1972) nebo v komediích Kulový blesk (1978) a Jak básníkům chutná život (1987). Z porevolučních snímků můžeme zmínit Zapomenuté světlo (1996), Babí léto (2001) a Želary (2003). V roce 2009 hrála ještě ve filmech Pamětnice, Hodinu nevíš a Zlatá brána.

Svatopluk Beneš a Zita Kabátová ve filmu Želary. Foto: Archiv

Od roku 2005, po vážném úrazu, žila v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole, a to až do svého posledního dne. Od května 2012 odpočívá tato poslední diva zlaté éry československého filmu na Vyšehradském hřbitově.

Triedr

Tajný ženský spolek na špehování nevěrných manželů

Žárlivost je stejně stará jako samotná láska. Snad každá žena i muž má své vlastní taktiky, jak případnou nevěru včas odhalit. Kuriózně ale působí zpráva z dobového tisku o jistém spolku berlínských žen. Jejich cílem bylo posvítit si společnými silami na záletné muže. Přečtěte si článek, který vyšel v Národních listech v srpnu 1892. Spiknutí proti manželům Berlínská jedna lokální korespondence vypravuje příšernou historii o tajném spolku žen, jenž prý se utvořil již před dvěma lety ve hlavním […]

Den, kdy ryby pršely z nebe. Nevídaný úkaz všechny zaskočil

Čas od času se stane něco, nad čím běžnému smrtelníkovi zůstává rozum stát. Fenomén zvaný „déšť ryb“ patří mezi ně, i když má logické vysvětlení. Při silných bouřích mohou z nebe padat větrem nasáté ryby, žáby, myši nebo další drobní živočichové. Dobové noviny zmiňují událost, ke které došlo v létě 1892 v Bosně. Dešť ryb Meteorologická stanice v Bjelině v Bosně podává zprávu o následujícím přírodním úkazu. V noci na 23. července ke 4. hod. strhla se nad Bjelinou, směrem severozápadě-jihovýchodním, bouře, […]

Starý seladon u soudu za nemravné návrhy mladým dívkám

Láska je mocná čarodějka a citům člověk neporučí. Dokládá to i více než sto let starý příběh jednoho amerického muže, který se zamiloval do mladé dívky a dostal se kvůli tomu až před soud. O případu informovaly v Praze vydávané Národní listy v srpnu 1903. Starý seladon Bývalý americký kapitán, stařec již sedmdesátiletý, objevil se nedávno před policejním soudem v Novém Yorku, aby se zodpovídal z neobvyklé galantnosti, již projevoval slabšímu pohlaví. Žalobkyní byla jeho vlastní choť. Při líčení pročtena […]

Přísný režim studentek na Oxfordu. Feministky by dnes zuřily

Světoznámá univerzita v anglickém Oxfordu umožnila ženám studium teprve v 70. letech 19. století. Až do roku 1920 ale nebyly brány jako plnohodnotné členky. Směly sice navštěvovat přednášky, nemohly však počítat s tím, že by na konci získaly vysokoškolský diplom a titul. Jejich studentský život byl navíc oproti mužským protějškům omezen i v dalších ohledech. Podrobně o tom líčil český dobový tisk v roce 1898. Život studentek v Oxfordě Život, jaký vedou příslušnice oxfordské university vyznamenává se značnou přísností. Pravidla tohoto společného života, […]

Starou křivdu urovnalo neskutečně náhodné setkání

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Občas se dokonce stane něco, nad čím zůstává rouzum stát. Přečtěte si příběh z dobových novin, který popisuje neuvěřitelně náhodné setkání. Citlivějším povahám možná ukápne slza. Podivné sehledání Z Londýna se oznamuje následující romantická historka. Dvě elegantně oděné dámy, z nichž starší měla naplněnou peněženku, šly onehdy mimo hostinec nižšího druhu na Holloway Roadu, když pojednou odtud vyběhl mladík zanedbaného zevnějšku, as 25letý, vytrhl dámě, než se mohla vzpamatovat, […]

X Zavřít