Zita Kabátová sklízela jednu ránu za druhou. Díky optimismu se ale dožila vysokého věku

29. ledna 2020 ∙ 18:53
Kristián Vích
Zita Kabátová byla jednou z nejkrásnějších prvorepublikových hereček.
Zita Kabátová byla jednou z nejkrásnějších prvorepublikových hereček. ∙ Foto: Archiv

Už navždy bude patřit k nejvýraznějším herečkám naší kinematografie. Narodila se v roce 1913 v Praze na Malé Straně a zemřela v roce 2012. Dožila se tedy úctyhodných 99 let. A jak je známo, i v pokročilém věku byla velice svěží a čilá. Možná i proto, že si dokázala udržovat svůj pověstný smysl pro humor, optimismus a nadhled, přestože život jí do cesty postavil nejednu těžkou zkoušku.

Pocházela ze šlechtické, umělecky založené rodiny, díky čemuž už jako dítě vystupovala v divadle – v drobnějších rolích od 5 let, první velkou divadelní roli dostala v roce 1928. Vystudovala gymnázium a profesionální herečkou se stala v polovině 30. let.

Zkušenosti získané u ochotníků uplatnila na prknech divadélka Akropolis, poté v Tylově divadle v Nuslích, ve Velké opeře a ve Švandově i Komorním divadle. Už v této době se musela Zita vypořádat s první bolestnou ztrátou. V 18 letech přišla o milovanou maminku.

Zita Kabátová a Jiří Dohnal ve snímku Světlo jeho očí (1937). Foto: Archiv

Hvězdná kariéra

Její závratná filmová kariéra se datuje do přelomu 30. a 40. let minulého století. Nabídky od režisérů se hrnuly nejen proto, že byla vynikající herečka. Zita okouzlovala i ženskou krásou a půvabem.

Svou první filmovou postavu – ošetřovatelku Světlu – ztvárnila v melodramatu Světlo jeho očí (1936). Vrcholem kariéry byla hlavní role ve filmu Muži nestárnou, který v roce 1942 natočil režisér Vladimír Slavínský podle divadelní hry Oldřicha Nového. Tam si zahrála ženu ve třech etapách života – nejen krásnou mladou dívku, ale také zralou ženu a dokonce i bělovlasou babičku, a to za skvělého přispění okouzlujícího Jana Pivce.

Objevila se však i v mnoha dalších známých filmech té doby – Manželství na úvěr, Žena na rozcestí, Manželka něco tuší, Děvče z předměstí, Zlatý člověk, Rozkošný člověk, Lízin let do nebe, Lízino štěstí, Život je krásný, Advokát chudých, Zlaté dno nebo Přednosta stanice.

Bohuš Záhorský a Zita Kabátová ve filmu Zlatý člověk (1939). Foto: Archiv

Zákaz vystupování

Jak to tak ale bývá, úspěch často střídá pád. Po roce 1945 nesměla ve filmech nadále vystupovat, neboť za války natočila dva německé snímky, a to pod rodným jménem své babičky Maria von Buchlow. Příslušná komise to označila za kolaboraci s nacisty a tzv. „provinění se na národní cti“. Co na tom, že o vině či nevinně rozhodovali často i ti, kteří s Němci skutečně kolaborovali. Kabátová pak přišla i o svou vilu, kterou pro ni vybudoval otec. V době zákazu herecké činnosti se živila prací ve fotoateliéru. V 70. letech pak pracovala i jako vedoucí pražských kin.

Na divadelní prkna se částečně vrátila v 50. letech, a to jako Zita Králová, což bylo příjmení jejího prvního manžela. Vystupovala s Vesnickým divadlem a spolupracovala i s orchestrem Karla Valdaufa. K filmování se herečka dostala zpátky až v roce 1969. Od té doby ji režiséři vybírali do svých filmů stále poměrně často, avšak již jen do vedlejších rolí. O tom ale ještě bude řeč.

Samota ji nezlomila

Zita Kabátová si v životě nemohla stěžovat na nezájem mužů. Sama dokonce otevřeně přiznávala, že si to užívala. Jejímu šarmu bylo těžké odolat, což údajně potvrdili i velikáni Oldřich Nový a Vlasta Burian. Po mnoha milostných vzplanutích se po válce vdala za Jerryho Krále. S ním chtěla natrvalo odejít do Indie, ale protože nedostala vízum, manželství se rozpadlo.

Podruhé si vzala novináře a sportovce Jiřího Zavřela, který byl dlouhá léta vězněn z politických důvodů v jáchymovských uranových dolech. Narodil se jim syn Jiří, ale pak přišel rok 1968 a Zavřel emigroval do USA. Zita zůstala sama s dvanáctiletým synem, ale i ten ji později opustil. Stejně jako jeho otec se vydal hledat štěstí za oceán.

Zitě ovšem její povaha neumožňovala truchlit. V životě se vždycky dokázala znovu nadechnout a jít dál. Neustále se obklopovala kamarády, rozdávala pozitivní náladu, plánovala, objevovala, radovala se.

Zita Kabátová a Svatopluk Matyáš ve filmu Akce Bororo (1972). Foto: Archiv

Návrat k filmu

Od konce 60. let se Kabátová naštěstí opět mohla příležitostně věnovat filmu, i když už jen jako herečka vedlejších rolí – např. ve scifi Bororo (1972) nebo v komediích Kulový blesk (1978) a Jak básníkům chutná život (1987). Z porevolučních snímků můžeme zmínit Zapomenuté světlo (1996), Babí léto (2001) a Želary (2003). V roce 2009 hrála ještě ve filmech Pamětnice, Hodinu nevíš a Zlatá brána.

Svatopluk Beneš a Zita Kabátová ve filmu Želary. Foto: Archiv

Od roku 2005, po vážném úrazu, žila v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole, a to až do svého posledního dne. Od května 2012 odpočívá tato poslední diva zlaté éry československého filmu na Vyšehradském hřbitově.

Muzeum paměti XX. století povede historik Jan Kalous

Správní rada pražského Muzea paměti XX. století zvolila do funkce ředitele této instituce historika PhDr. Jana Kalouse, PhD. Ten byl poslední čtyři měsíce pověřen jejím vedením. Nejvyšší kontrolní orgán muzea vybíral ze čtyř uchazečů. Volba nakonec dopadla jednomyslně. Nový ředitel chce pokračovat ve výstavních a vzdělávacích aktivitách, jakými jsou například debaty s historiky, výstava ke stoletému výročí vzniku Komunistické strany Československa či druhý ročník podzimního festivalu dokumentárních filmů Nezlomní a obětovaní. Nejzásadnějším […]

Mramorová dáma z Karlova náměstí vypráví svůj příběh

Praha je plná soch, které připomínají významné osobnosti naší historie. Možná už jste poznali ženu na fotografii. Znáte ale i její životní příběh? Zkusili jsme s ní chvilku pobýt. A při té příležitosti se zeptali, co se jí právě v těchto dnech honí hlavou. „Připadá mi lehce skandální, že mám na Karlově náměstí svoji zpodobiznu. Čest to jest, ale zároveň durditi se musím. Být zvěčněná na největším rynku v zemi, […]

Hitler ji nenáviděl. Petřínská rozhledna by nikdy nebyla bez Eiffelovky

Anebo by přinejmenším vypadala docela jinak. Česká kopie Eiffelovy věže letos slaví 130. narozeniny. A i když to už nejméně dvakrát měla hodně nahnuté, všechno nakonec dobře dopadlo. Pražané jsou na ni právem hrdí. V mnoha ohledech je totiž naprosto jedinečná. Vydejte se s námi do historie a odhalte zajímavosti, které jste o Petřínské rozhledně nejspíš nevěděli. Jak se stalo, že na Petřínském vrchu uprostřed Prahy stojí 63,5 metru vysoká […]

Fotografie Lenky Hatašové jsou vystaveny před Rudolfinem

Udělování cen Český lev od dnešního dne předznamenává na Palachově náměstí výstava unikátní kolekce fotografií Lenky Hatašové ze slavnostního ceremoniálu v loňském roce. Originální portrétní fotografie zachycují všechny oceněné bezprostředně pro obdržení lví sošky. Jsou tak plné emocí a nezaměnitelné atmosféry. Předávání letošních cen Český lev proběhne 6. března večer v přímém přenosu České televize.  Umění zkoncentrovat se v krátkém čase, využít pro unikátní portrét možnosti světla a stínu či drobného detailu v […]

Pozůstalost hollywoodského režiséra Ivana Passera dorazila do Prahy

Osobní deníky, fotografie, knihy, scénáře nebo golfové karty. To vše doputovalo do Prahy z losangelské domácí pracovny Ivana Passera – režiséra, dramaturga, scenáristy a přítele Miloše Formana – necelý rok po jeho smrti. O dokumenty se bude nyní starat Národní filmový archiv. Pozůstalost zahrnuje zejména období po Passerově odchodu do USA, tedy od roku 1969 až do roku 2020. Ve třiceti čtyřech krabicích se nacházely diáře, korespondence, osobní účetnictví, knihy, […]

X Zavřít