Zita Kabátová sklízela jednu ránu za druhou. Díky optimismu se ale dožila vysokého věku

29. ledna 2020 ∙ 18:53
Kristián Vích
Zita Kabátová byla jednou z nejkrásnějších prvorepublikových hereček.
Zita Kabátová byla jednou z nejkrásnějších prvorepublikových hereček. ∙ Foto: Archiv

Už navždy bude patřit k nejvýraznějším herečkám naší kinematografie. Narodila se v roce 1913 v Praze na Malé Straně a zemřela v roce 2012. Dožila se tedy úctyhodných 99 let. A jak je známo, i v pokročilém věku byla velice svěží a čilá. Možná i proto, že si dokázala udržovat svůj pověstný smysl pro humor, optimismus a nadhled, přestože život jí do cesty postavil nejednu těžkou zkoušku.

Pocházela ze šlechtické, umělecky založené rodiny, díky čemuž už jako dítě vystupovala v divadle – v drobnějších rolích od 5 let, první velkou divadelní roli dostala v roce 1928. Vystudovala gymnázium a profesionální herečkou se stala v polovině 30. let.

Zkušenosti získané u ochotníků uplatnila na prknech divadélka Akropolis, poté v Tylově divadle v Nuslích, ve Velké opeře a ve Švandově i Komorním divadle. Už v této době se musela Zita vypořádat s první bolestnou ztrátou. V 18 letech přišla o milovanou maminku.

Zita Kabátová a Jiří Dohnal ve snímku Světlo jeho očí (1937). Foto: Archiv

Hvězdná kariéra

Její závratná filmová kariéra se datuje do přelomu 30. a 40. let minulého století. Nabídky od režisérů se hrnuly nejen proto, že byla vynikající herečka. Zita okouzlovala i ženskou krásou a půvabem.

Svou první filmovou postavu – ošetřovatelku Světlu – ztvárnila v melodramatu Světlo jeho očí (1936). Vrcholem kariéry byla hlavní role ve filmu Muži nestárnou, který v roce 1942 natočil režisér Vladimír Slavínský podle divadelní hry Oldřicha Nového. Tam si zahrála ženu ve třech etapách života – nejen krásnou mladou dívku, ale také zralou ženu a dokonce i bělovlasou babičku, a to za skvělého přispění okouzlujícího Jana Pivce.

Objevila se však i v mnoha dalších známých filmech té doby – Manželství na úvěr, Žena na rozcestí, Manželka něco tuší, Děvče z předměstí, Zlatý člověk, Rozkošný člověk, Lízin let do nebe, Lízino štěstí, Život je krásný, Advokát chudých, Zlaté dno nebo Přednosta stanice.

Bohuš Záhorský a Zita Kabátová ve filmu Zlatý člověk (1939). Foto: Archiv

Zákaz vystupování

Jak to tak ale bývá, úspěch často střídá pád. Po roce 1945 nesměla ve filmech nadále vystupovat, neboť za války natočila dva německé snímky, a to pod rodným jménem své babičky Maria von Buchlow. Příslušná komise to označila za kolaboraci s nacisty a tzv. „provinění se na národní cti“. Co na tom, že o vině či nevinně rozhodovali často i ti, kteří s Němci skutečně kolaborovali. Kabátová pak přišla i o svou vilu, kterou pro ni vybudoval otec. V době zákazu herecké činnosti se živila prací ve fotoateliéru. V 70. letech pak pracovala i jako vedoucí pražských kin.

Na divadelní prkna se částečně vrátila v 50. letech, a to jako Zita Králová, což bylo příjmení jejího prvního manžela. Vystupovala s Vesnickým divadlem a spolupracovala i s orchestrem Karla Valdaufa. K filmování se herečka dostala zpátky až v roce 1969. Od té doby ji režiséři vybírali do svých filmů stále poměrně často, avšak již jen do vedlejších rolí. O tom ale ještě bude řeč.

Samota ji nezlomila

Zita Kabátová si v životě nemohla stěžovat na nezájem mužů. Sama dokonce otevřeně přiznávala, že si to užívala. Jejímu šarmu bylo těžké odolat, což údajně potvrdili i velikáni Oldřich Nový a Vlasta Burian. Po mnoha milostných vzplanutích se po válce vdala za Jerryho Krále. S ním chtěla natrvalo odejít do Indie, ale protože nedostala vízum, manželství se rozpadlo.

Podruhé si vzala novináře a sportovce Jiřího Zavřela, který byl dlouhá léta vězněn z politických důvodů v jáchymovských uranových dolech. Narodil se jim syn Jiří, ale pak přišel rok 1968 a Zavřel emigroval do USA. Zita zůstala sama s dvanáctiletým synem, ale i ten ji později opustil. Stejně jako jeho otec se vydal hledat štěstí za oceán.

Zitě ovšem její povaha neumožňovala truchlit. V životě se vždycky dokázala znovu nadechnout a jít dál. Neustále se obklopovala kamarády, rozdávala pozitivní náladu, plánovala, objevovala, radovala se.

Zita Kabátová a Svatopluk Matyáš ve filmu Akce Bororo (1972). Foto: Archiv

Návrat k filmu

Od konce 60. let se Kabátová naštěstí opět mohla příležitostně věnovat filmu, i když už jen jako herečka vedlejších rolí – např. ve scifi Bororo (1972) nebo v komediích Kulový blesk (1978) a Jak básníkům chutná život (1987). Z porevolučních snímků můžeme zmínit Zapomenuté světlo (1996), Babí léto (2001) a Želary (2003). V roce 2009 hrála ještě ve filmech Pamětnice, Hodinu nevíš a Zlatá brána.

Svatopluk Beneš a Zita Kabátová ve filmu Želary. Foto: Archiv

Od roku 2005, po vážném úrazu, žila v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole, a to až do svého posledního dne. Od května 2012 odpočívá tato poslední diva zlaté éry československého filmu na Vyšehradském hřbitově.

X Zavřít