Bára (32): Kolaps mě naučil změnit přístup k životu. Člověk musí myslet nejdřív sám na sebe

15. prosince 2019 ∙ 10:42
Tereza Běhalová
Foto: Archiv

Dlouhodobý stres a nepřiměřené nároky mohou po čase vést až k celkovému vyčerpání a kolapsu. Své o tom ví asistentka Bára (32), která se nejdřív musela dostat na úplné dno, aby pak mohla úspěšně otočit kormidlem života a vydat se lepší cestou.

„Říká se, že dnešní doba klade na člověka nepřiměřené nároky. Já už ale vím, že všechno je trochu jinak. Nebýt mého kolapsu, nikdy bych si to neuvědomila,“ začíná své vyprávění dvaatřicetliletá Bára z Prahy.

Už od malička jí prý bylo vštěpováno, že musí být výkonná, silná a statečná. Že její povinností je všem pomáhat, plnit očekávání ostatních a zároveň zvládat své běžné každodenní úkoly. Jenomže když na tuto hru přistoupila, začalo ji to postupně ničit.

„V pátek odpoledne přišel můj šéf s tím, že v pondělí ráno potřebuje mít na stole zpracované materiály na důležitý meeting. Okamžitě jsem zrušila své víkendové plány a pustila se do práce. Přišlo mi, že je to moje povinnost,“ říká Bára.

A tak zatímco ostatní kolegové si užívali volno, Bára byla od brzkého rána do pozdních nočních hodin ponořená do grafů a tabulek. A do toho ji přes telefon bombardovaly kamarádky s nejrůznějšími žádostmi.

„Jedna si potřebovala postěžovat na nemožného manžela a zlobivé děti, druhá mě přemlouvala na nedělní výlet, protože prý nemá s kým jet. Třetí mě žádala, jestli bych jí nepřijela pomoct se stěhováním a čtvrté umírala maminka a potřebovala vyslechnutí a útěchu,“ vzpomíná Barbora.

Zanedbávala se

„Vůbec jsem nemyslela na to, že i já potřebuji odpočinek. Práce a mé okolí mě natolik pohltilo, že jsem dlouhodobě špatně jedla, málo spala, nepečovala o sebe a užírala se obavami, že nebudu perfektní zaměstnankyně, kamarádka, přítelkyně, dcera. Doma to vypadalo jako po výbuchu bomby a v hlavě jsem nosila milion nejrůznějších starostí,“ vzpomíná.

Svým kamarádkám nakonec Bára ve všem vyhověla a hotový pracovní úkol v pondělí ráno odeslala šéfovi. Po pár minutách od něj přišel sprostý mail s nadávkami. Odevzdaná práce totiž vůbec vůbec neodpovídala jeho představám.

„To byla poslední kapka. Zhroutila jsem se. Zachvátila mě příšerná panika a tíseň. Moje tělo bylo jako svázané ve svěrací kazajce. Cítila jsem nekonečný zmar a nicotu. Nebyla jsem schopná ani mluvit, natož logicky myslet. Zmohla jsem se jen na pláč. Kolegyně naštěstí už delší dobu viděla, že nejsem v pořádku. Paradoxně to byla ona, která si u mě již dříve všimla varovných příznaků a upozorňovala mě na ně. A proto když ke kolapsu došlo, bylo jí hned jasné, která bije, odvezla mě domů a několik dalších dní se o mě starala,“ popisuje Bára.

Obrat k lepšímu

Téměř měsíc pak trvalo, než se vrátila do normálního života. Během této doby nechodila do práce. Byla doma a měla čas urovnat si myšlenky a přehodnotit svůj dosavadní přístup k životu.

„Zjistila jsem, že všechno vzniká v naší vlastní hlavě. Ano, okolí se nás snaží tlačit do nejrůznějších náročných situací. Je ale pouze na nás, jak až moc daleko to necháme zajít. Není možné být všude, všem vyhovět, okamžitě odpovídat na zprávy, pomáhat druhým, přestože pomoc potřebuji hlavně já. Člověk musí být trochu sobec a myslet nejprve na sebe, protože jinak nemůže být kvalitní oporou pro druhé. Je to stejné jako v padajícím letadle – nejprve musíte nasadit dýchací masku sobě, a až potom můžete zachraňovat ostatní,“ uzavírá svůj příběh Bára.

X Zavřít