Olgu Hepnarovou museli k popravě dovléct násilím. Před 46 lety zabíjela náklaďákem na tramvajové zastávce

9. července 2019 ∙ 20:15
Kristián Vích
Foto: ARchiv

Připadala si jako otloukánek, jemuž okolí nerozumí a páchá na něm příkoří. Přesně před 46 lety, 10. července 1973, si Olga Hepnarová (†23) půjčila nákladní auto a na jedné z pražských ulic najela do davu lidí čekajících na tramvaj. Výsledkem hrůzného činu bylo 8 mrtvých a 12 zraněných. Za masovou vraždu soud Hepnarové uložil nejvyšší trest. V březnu 1975 byla jako poslední žena v Československu popravena.

V červenci 1973 přišel do redakcí Svobodného slova a Mladého světa následující dopis: „Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti možnému znevážení mého činu a také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy… Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí.“

Autorka dopisu, řidička z povolání Olga Hepnarová, se na svůj čin důkladně připravovala. Původně uvažovala o vykolejení vlaku nebo o střelbě do lidí na Václavském náměstí. Nakonec se ale rozhodla jinak. Vypůjčila si nákladní vůz Praga RN a 10. července 1973 krátce před druhou odpoledne s ní na pražské třídě Obránců míru (nyní Milady Horákové) vjela na chodník.

Auto se plnou rychlostí vřítilo mezi 25 absolutně bezbranných lidí, kteří čekali na tramvaj. Před obřím rozjetým kolosem nebylo úniku. Tři lidé zemřeli na místě, dalších 5 později v nemocnici. 12 lidí utrpělo vážná zranění.

Msta společnosti

Vražedkyně po činu zůstala sedět v kabině auta, nesnažila utéct, ani nejevila známky rozrušení. Vyšetřovatelům přiznala, že svůj čin důkladně plánovala. Záměrně si vybrala frekventovanou zastávku, která navíc nebyla od vozovky oddělena vysokým obrubníkem. Výhodou pro ni bylo i klesání ulice, které umožnilo autu nabrat vysokou rychlost.

„Chtěla jsem se pomstít celé společnosti, včetně mé rodiny, neboť všichni se ke mně chovají nepřátelsky,“ prohlásila Hepnarová během soudního procesu. Označila se za „otloukánka“ a cítila se být jakousi „mluvčí“ všech lidí s podobným životním osudem.

Hepnarová pocházela z dobře situované rodiny. Otec byl bankovní úředník, matka zubní lékařka. Na základní škole patřila k výborným žákům, ale s ostatními spolužáky příliš nevycházela. V následujících letech si přestala rozumět s rodiči a okolím, přidaly se potíže s navazováním kontaktu s lidmi. Ve třinácti letech se pokusila otrávit léky a necelý rok strávila v dětské psychiatrické léčebně.

Na popravu nechtěla

Soudní znalci naznali, že Hepnarová trpí poruchou osobnosti, ale neprojevuje žádné známky duševní choroby, a je tudíž za svůj čin plně odpovědná. V dubnu 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil k trestu smrti oběšením.

Popravena byla 12. března 1975. Těsně před exekucí v pankrácké věznici se psychicky zhroutila. Strážcům kladla odpor a k šibenici musela být doslova dovlečena. Nakonec se stala poslední ženou popravenou na území Československa.

X Zavřít