Klobásy z hovězí kůže před soudem. Řešilo se, zda jsou protizákonné

MagazínKristián Vích • 28. dubna 2021 • 2 minuty čtení

Foto: Unsplash

Dvojí kvalita potravin byla tématem i pro naše předky. Roku 1891 přinesly Národní listy zprávu o soudním procesu, který řešil, zda uzenářské výrobky mohou obsahovat hovězí kůži. Přečtěte si, jaký verdikt nakonec padl.

Klobásy z hovězí kůže

»Hovězí kůže spracovaná do klobásů může být považována za zcela znamenitou potravinu pro lid, zejména je-li cena takovéto klobásy přiměřená.« Tento posudek prohlášen byl dobrým zdáním trestního soudce v Dortmundě v přelíčení proti řezníku Kohlhaasovi v Hoerde ve Westfálsku, jenž po dlouhou dobu takovéto klobásy vyráběl.

Ohledáním jeho klobásů seznáno, že obsahovaly mimo sádlo chruplavky, starou slaninu a šlachy také, až na 32 procent hovězí kůže. Tato kůže byla zbavena chlupů a proměněna vařením ve hmotu, podobnou huspenině.

Zvěrolékař Zell, jenž byl tuto klobásu zkoumal, prohlásil, že prodej takovéhoto zboží jest přestupkem proti zákonu o potravinách. Řada jiných dobrých zdání, mimo jiné též krajského fysika dra. Schuttea, dospěla však k názoru právě opáčnému, poněvadž prý podobně spracovaná hovězí kůže má přece prý jakousi výživnou cenu a není také nikterak škodliva. Cena 30 fenigů za libru, kterou Kohlhaas žádal, jest prý zcela přiměřená.

Následkem tohoto dobrého zdání, byl Kohlhaas sprostěn obžaloby. Poněvadž ale dával podobné přísady též do jitrnic, byl odsouzen k pokutě 50 mark, neboť za jitrnice dával si platit 60 fenigů, nemusel tedy do ní dávat stará perka.

– Národní listy, 15. dubna 1891. Autor neuveden.

Vstoupit do diskuze

historie klobásy Německo uzeniny

Nepřehlédněte

Pražská Vinohradská synagoga byla krásná a honosná. Nevydržela ale bombardování • V Sázavské ulici na pražských Vinohradech kdysi stávala jedna z největších a nejkrásnějších synagog na světě. Na konci 2. světové války ji však zničily nálety spojeneckých bombardérů. Dnes je na jejím místě škola. Královské Vinohrady byly na přelomu 19. a 20. století moderní a rychle se rozvíjející město. Do nově postavených činžáků se stěhovali zejména bohatí lidé, včetně mnoha židovských rodin. V roce 1881 byl ustanoven Spolek pro vybudování israelského Chrámu, který více než 10 let shromažďoval potřebné finanční prostředky. V roce 1894 si spolek objednal návrh nové synagogy u vyhlášeného vídeňského architekta Wilhelma Stiassnyho. Ten později navrhl například i Jeruzalémsku synagogu, která stojí dodnes v Jeruzalémské ulici na Novém Městě. Stavba začala o rok později a slavnostní otevření za účasti mnoha významných osobností proběhlo v září 1896 u příležitosti vysokých židovských svátků. [gallery size="full" columns="1" link="none" ids="13721"] Reprezentativní stavba v orientálně neorenesančním plášti pro dva tisíce lidí se stala chloubou Královských Vinohrad. Ve své době se jednalo o největší pražskou synagogu a zároveň jednu z největších na světě. Nad hlavním průčelím do Sázavské ulice, jemuž vévodilo mohutné růžicové okno s Davidovou hvězdou uprostřed, desky Desatera na vršku tympanonu a falešný portikus, se tyčily dvě vysoké, osmiboké věže zakončené cibulovitými báněmi s lucernami. Skutečný vstup do synagogy ale vedl dvěma průjezdy v postranních budovách – v jedné byl příbytek rabína a kanceláře obce (zde byl zřízen i Izraelitský matriční úřad na Královských Vinohradech), ve druhé škola a později chlapecký sirotčinec. Interiér byl vybaven různobarevným mramorem, barevnými vitrážemi se starozákonními motivy a dřevěnými vyřezávanými sedadly. [gallery size="full" columns="1" link="none" ids="13722"] Vinohradská synagoga fungovala jako svatostánek a komunitní centrum přes čtyřicet let. Během 2. světové války si z ní nacisté udělali skladiště majetku, který zůstal v bytech Židů deportovaných do koncentračních táborů. Osudnou se jí ale nakonec nestalo nacistické běsnění, nýbrž bombardování Prahy spojeneckými letouny 14. února 1945. [related-post id="5683"] Bomby zasáhly nejen Vinohradskou synagogu, ale i mnoho obytných čtvrtí. Popelem ten den lehl například emauzský klášter či Faustův dům na Karlově náměstí. Okupační orgány vydaly hasičům rozkaz, aby hasili pouze sousední budovy. Z výstavní synagogy tak nakonec zbyly jen obvodové zdi. Ty byly strženy v roce 1951, na zasypaných základech vyrostla o deset let později budova základní školy. [gallery size="full" columns="1" link="none" ids="13725,13730"]

Vinohradská synagoga kolem roku 1910.

Záhadná hvězda prvorepublikových filmů Truda Grosslichtová. Nikdo netuší, jak přežila nacistické běsnění • Patřila k nejobsazovanějším, nejkrásnějším a nejpopulárnějším herečkám. V dobách první republiky natočila téměř tři desítky filmů. Působila nejen v Československu, ale i v zahraniční. Její jméno tehdy znali skoro všichni. Přesto se na herečku Trudu Grosslichtovou později téměř zapomnělo.

Truda Grosslichtová.

18. 3. 1868: Chybělo málo a žena by málem porodila přímo na ulici • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

7. 5. 1868: Koupání ve Vltavě mladíka málem stálo život • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Pozor na koupání ve Vltavě! Koupání-se v řece Vltavě na veřejných místech k tomu určených za posledních teplých dnů již započalo. Jmenovitě v neděli odpoledne se koupalo v ramenech Vltavy na ostrově Štvanici množství mládeže, by za panujícího parna v chladné vodě se občerstvili. Také včera odpoledne se množství horkokrevných hochů v řece prohánělo. K výstraze podotýkáme, že koupání, ač velmi zdravé jest, nyní, kdy voda ještě studená jest, může mnohým škoditi, zvlaště v takovém pádu, jaký se přihodil v neděli odpoledne jednomu zámečnickému učenníku. Ten jsa celý rozehřatý, ponořil se do studené vody. Nepředloženost svou byl by málem životem zaplatil. Náhlým ochlazením rozpěněné krve byl křečemi zachvácen a bez sebe sklesl pod vodu, na štěstí ne příliš hluboké, tak že ostatní hoši spozorovavše jeho nebezpečí, rychle jej vytáhli a na břeh odnesli. Zde teprvé po delší době byl k sobě přiveden a jen stěží od svých soudruhů domů dopraven. – Pražský denník, 7. 5. 1868 Nehoda na Vltavě Nehoda se stala předevčírem k večeru několika plavcům, se dřívím po Vltavě plujícím. Zabočili poněkud nešikovně do vrat u jezu nad kamenným mostem, tak ze vory mocným proudem rozvodněné řeky násilně strženy přes kozy u vrat se vlékly a tím z části roztrhly. Naložené dříví z velké části spadalo do vody a plavci měli sami co činiti, by s roztržených vorů do vody nespadli. Museli zajeli ke břehu, by rozervaný pramen opět dohromady spojili a dříví pochytali. – Pražský denník, 7. 5. 1868 Rvačka venkovanů Zvláštní rozepře, která množství lidu přivábila, se strhla předevčírem večer mezi dvěma venkovany u poříčské brány. Jeden z nich sedě v hospodě v Karlíně, pohřešil náhle svou hůl. Běžel rychle na ulici, zdali by zloděje i s holí nedopadnul. Při stíhání setkal se s jedním venkovanem blíže brány, který se podpíral o hůl zúplna podobnou. Žádal ji tady sprně na něm, ten se mu ale zdráhal hůl vydati, až konečně rváti se počali. Brzo však policejní strážník učinil konec rvačce, zatknuv je oba. – Pražský denník, 7. 5. 1868 [related-post id="9931"] Sebevražda V noci na včerejší středu zastřelil se před svým bytem v Sakrabonii před Novou branou pražskou kozíšník p. Jan P., vestřeliv si kuli z pistole přímo do srdce. Byl ženat, otec šesti dítek a ještě nedávno vybíral u Nové brány potravní daň. Domácí nesnáze peněžní vedly jej k sebevraždě. – Pražský denník, 7. 5. 1868 Restaurace na Štvanici Restaurace na ostrově Štvanici, nově zřízená a upravená, byla tyto dny slavnostně otevřena. Nejen příjemná místnost na vltavském ostrově tomto, ale i výtečné nápoje a pokrmy lákají ovšem četných hostů do restaurace této. Zejmena v neděli těší se Štvanice neobyčejné návštěvě. – Pražský denník, 7. 5. 1868

1. 8. 1890: Sbírka pro chudé studenty, zabavené maso a dopadený zloděj • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

9. 7. 1890: Velká hospodská rvačka, spojení s cizinou a stávka truhlářských pomocníků • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Dějiny metra: Pražané mohli mít podzemní dráhu už na konci 19. století • Při pohledu na dobové fotografie Prahy z konce devatenáctého a počátku dvacátého století se může zdát, že život v ní byl tehdy jedna velká idylka. Ve skutečnosti však Praha v té době byla spíš začouzeným městem plným továren, kde nebylo zrovna nejzdravější pobývat.

Pařížské metro začalo jezdit v roce 1900.

16. 10. 1889: Ztracený kabát, brutální řádění útočníků a zavražděné nemluvně • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

26. 8. 1890: Krvavé útoky nožem a prudká letní bouře • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

20. 9. 1868: Provádí Prušáci v Praze špionáž? Všechno je nejspíš úplně jinak • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

14. 1. 1869: Mladý muž si podřezal žíly. V posledních dnech jevil známky pomatenosti • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

3. 2. 1868: Vraceli se z plesu, místo domů ale dojeli přímo do ledové Vltavy • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Nacisté tu sekali hlavy jako na běžícím páse. Pražská sekyrárna nahání hrůzu • „Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Uslyšet tato slova znamená začátek konce. Odsouzený je ve spodním prádle odveden do tzv. „přípravné“ cely, kde má možnost se spoutanýma rukama napsat svůj poslední dopis. Komise ověřuje totožnost. V následující místnosti za černým závěsem je už připravena gilotina. Popravy v nechvalně proslulé pankrácké „sekyrárně“ byly vykonávány zpravidla v úterý a ve čtvrtek po 16. hodině. Nacisté zde o život připravili oficiálně celkem 1075 lidí, z toho 155 žen. Skutečný počty obětí je ale nejspíš mnohem vyšší. Kat Alois Weiss společně se třemi dalšími pomocníky svázaného odsouzeného pokládají na stůl. Nejdřív mu nasadí dřevěný límec, po stisknutí páky sjíždí dolu čepel ostře nabroušeného nože. Trest je vykonán. [gallery size="full" columns="1" ids="12175"] Chtěli ušetřit „Sekyrárnu“ na Pankráci zřídili nacisté až v dubnu roku 1943. Důvodem bylo šetření. V protektorátu během heydrichiády stoupal počet lidí souzených německým lidovým soudem, a tím pádem i počet popravených. Trest smrti je ukládán se ilegální odbojovou činnost, ale třeba i za černou porážku prasete. Vozit odsouzené k exekucím do Berlína a Drážďan je zdlouhavé a drahé, a tak je výnosem říšského ministra spravedlnosti dr. Georga Otto Thieracka ze dne 15. dubna 1943 zřízeno samostatné popravní místo pro výkon trestu smrti stětím i v Praze na Pankráci. První poprava je zde vykonána už o deset dní dříve. Na formality si nacistické zrůdy nepotrpí. Historik Petr Koura uvádí, že v době zřízení pankrácké „sekyrárny“ bylo již možné udělit trest smrti prakticky za cokoliv. Pod vymezení „projevy protiněmeckého smýšlení nebo poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“ bylo možné zahrnout v podstatě jakýkoliv delikt. [gallery size="full" columns="1" ids="12176"] Oběti odvážel náklaďák Mrtvá těla dozorci přenáší do další místnosti, tzv. „rakvárny“, kde je hvězdicovitým způsobem ukládají kolem kanálku uprostřed podlahy, aby mohla odtéct krev. Dodnes jsou na zemi v této místnosti patrné paprskovité stopy, které vznikly chemickou reakcí krve s povrchem dlaždic na podlaze. Oběti jsou následně uloženy do podlouhlých beden z nehoblovaného dřeva. Po 17. hodině nákladní automobil odváží truhly s mrtvými do strašnického krematoria, kde jsou pod přímým dozorem příslušníků gestapa v noci zpopelněny. Popel je pak vysypán do vyhloubených jam hned vedle krematoria. [gallery size="full" columns="1" ids="12174"] V jeden „popravní“ den se stihlo pět až šest lidí. Celý proces byl důkladně promyšlený, vše trvalo jen několik málo minut. 4. srpna 1944 stihl proto kat za den popravit 29 lidí. Vězni popisovali, že zvuk dopadání čepele gilotiny se rozléhal celou chodbou. Pankrácká sekýrárna. Za okupace tu nacisti popravili 1 075 lidí, z toho 155 žen. Poslední popravení tu zemřeli ještě 26. dubna 1945, ten den už bylo například Brno osvobozeno. Na člověka tu padá neuvěřitelná tíseň. #odboj #WWII pic.twitter.com/QnUoqNiw4O

Nová výstava v Náprstkově muzeu zavede návštěvníky na Sibiř • Národní muzeum otevírá v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur novou výstavu nazvanou Doma na Sibiři, která ukazuje Sibiř jako životní prostředí mnoha národů, které se dokázaly přizpůsobit náročným přírodním podmínkám. Výstava se návštěvníkům poprvé otevře 6. března 2020 a bude k vidění až do konce letošního roku.

29. 11. 1868: Tragédie na svatbě. Ženich zemřel, nevěsta je ve vážném stavu • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Druhý Jaroslav Hašek zemřel tragicky a příliš mladý. Před smrtí si napsal dojemný epitaf • Osud se s ním vůbec nemazlil. Přesně před 120 lety se narodil český spisovatel a básník Jiří Haussmann, kterého mnozí označovali za druhého nejvýznamnějšího satirika své doby po Jaroslavu Haškovi. Tvorbou navazoval na Karla Havlíčka Borovského, ale měl hodně společného i s Jiřím Wolkerem.

23. 8. 1890: Chytání koček na Karlově náměstí a sebevražda milenců • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Aktivisté zahájili stavbu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí • Akademický sochař Petr Váňa a jeho spolupracovníci ve středu dopoledne na Staroměstském náměstí odkryli dlažební kostky v místě, kde v minulosti stával Mariánský sloup. Tvrdí, že tímto krokem zahájili jeho obnovu. Na výrobě kopie dávno zničené památky pracují přes dvacet let.

4. 2. 1868: Prodávala levné srnčí maso. Bylo ale ze psů • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

3. 6. 1890: Úprava Josefského náměstí a elektrické osvětlení na venkově • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.