Nemocný muž obtěžuje zápachem obyvatele domu. Odpadky z popelnic si nosí do bytu

Obyvatelé některých činžovních domů se potýkají s problémovými sousedy, kteří svou nemocí ohrožují sebe i druhé. Tzv. „sběrači“ shromažďují ve svých bytech obrovské množství odpadků a starého harampádí. Ostatní sousedé pak musí trpět neustálý zápach ve společných částech domu. Řešení přitom často v podstatě neexistuje.

Markéta (29) pracuje jako produktová manažerka v jedné nadnárodní firmě. Nedávno se rozešla se svým partnerem, s nímž 4 roky bydlela. Vzhledem k situaci na pražském realitním trhu nebylo snadné narychlo sehnat pronájem za přijatelné peníze. Mladé ženě se to ale nakonec povedlo a nastěhovala se do světlého a prostorného bytu 2+kk na Žižkově. Počáteční radost však velmi brzy vystřídalo rozčarování.

„Od bývalého přítele jsem se potřebovala odstěhovat co nejrychleji, takže jsem vzala první byt, který alespoň částečně splňoval mé představy,“ začíná své vyprávění Markéta. Aby celý proces urychlila, využila služeb realitního makléře. „Pan makléř mě při prohlídce tlačil k rychlému rozhodnutí. Bylo mi jasné, že má v záloze několik dalších vážných zájemců, takže jsem ještě ten den podepsala rezervační smlouvu a příliš se nevyptávala na další podobnosti,“ popisuje.

Radost vystřídalo zděšení

Zpočátku byla Markéta nadšená. Zrekonstruované 2+kk ve 3. patře staršího činžovního se zdálo být ideálním místem, kde se „oklepe“ z nevydařeného vztahu a úspěšně vykročí do nové životní etapy. Jenomže už druhý den poznala svého nového souseda a bydlení v novém domě se jí tím značně znepříjemnilo.

„Přišla jsem večer z práce a na chodbě to páchlo jako na smetišti. U dveří vedlejšího bytu se pohyboval starší muž. Hned na první pohled působil velmi zanedbaně. Dovnitř tahal spousty igelitových tašek se zkaženým jídlem, novinami a dalšími věcmi, které evidentně pocházely z popelnice,“ líčí Markéta.

Ukázalo se, že její nový soused trpí tzv. „Diogenovým syndromem“.

„Od rána do večera chodí po okolí, probírá kontejnery a nalezené věci si nosí domů. Několikrát za den otevře dveře svého bytu, z něhož se na společnou chodu začne šířit odporný zápach. Člověku se chce vždycky zvracet. Pak nezbývá nic jiného, než nechat otevřené vchodové dveře od domu, což ale může usnadnit práci případným zlodějům,“ popisuje Markéta své trápení s nemocným sousedem.

Mladá žena se následně od ostatních sousedů, dozvěděla, že problém trvá už radu let a nic moc se s ním nedá dělat.

Co je to „Diogenův syndrom“

Nejčastěji postihuje opuštěné seniory. Projevuje se hromaděním odpadků z popelnic a dalších bezcenných předmětů ve vlastním bytě, dále pak patologickou neschopností pečovat o svůj zevnějšek. Postižení nedodržují ani ty nejzákladnější hygienické návyky a jsou tudíž velice zanedbaní. Od ostatních se často izolují a odmítají jakoukoliv pomoc, protože nevnímají a popírají svůj stav. V bytech těchto lidí to vypadá doslova jako na smetišti – odpadky a staré věci jsou na každém kroku a často se přes ně nedá normálně projít.

Termín „Diogenův syndrom“ se začal používat na přelomu 60. a 70. let minulého století. Název je paradoxně odvozen od starořeckého filosofa Diogena ze Sinope, který údajně žil v důsledné skromnosti, vzdal se veškerého majetku a vlastnil pouze misku pro psa. Moderní psychiatrie používá termíny jako „syndrom zaneřáděného domu“, „syndrom stařecké zanedbanosti“ nebo „stařecké zhroucení“.

Příčiny vzniku nejsou stále zcela objasněné. Někteří odborníci se domnívají, že může jít o reakci na zoufalství a nemožnost najít své místo ve světě. Člověk pak kolem sebe začíná vytvářet svůj vlastní svět z dostupného harampádí a odpadů životní činnosti jiných, úspěšnějších lidí. Za spouštěč se ale považuje i prodělané duševní trauma, samota, deprese nebo raná rodičovská zavržení. A souviset nejspíš může i s obsedantně kompulzivní poruchou.

Bezvýchodná situace

„Je mi toho pána líto, jenomže on ohrožuje sebe i ostatní. Domovní dveře odemykám tak, abych se nemusela dotknout kliky, nerada bych chytila nějakou nemoc. Chodbu vždycky jen rychle proběhnu se zacpaným nosem. Je mi trapné pozvat si k sobě někoho na návštěvu. A raději si ani nepředstavuji, co by se dělo, kdyby náhodou začalo hořet,“ líčí své obavy Markéta.

Pacienti s „Diogenovým syndromem“ z povahy své poruchy léčbu odmítají a problém si nepřipouštějí. Nedobrovolná hospitalizace je dle zákona přípustná jen v případě, kdy pacient bezprostředně a velmi závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a není možné zabránit takovému jednání žádným jiným způsobem. Nedobrovolně přijatí pacienti pak musejí být do 24 hodin nahlášeni soudu, který do sedmi dnů rozhodne, zda je jejich nucený pobyt v nemocnici oprávněný.

[related-post id=“18701″]

A zde je úskalí celého problému. Nejen soudci, ale především ani lékaři se totiž zatím nedokážou shodnout, zda se z medicínského hlediska jedná o samostatnou chorobu, nebo jen o symptom jiné duševní poruchy, a zda takové patologické shromažďování opravdu může někoho „bezprostředně a velmi závažným způsobem“ ohrožovat.

„Majitel mého bytu mi řekl, že ho to samotného štve, ale nemůže s tím nic dělat. Pánovi se snažili všichni několikrát marně domlouvat. Vyhnat ho ale nikdo nemůže, protože je vlastníkem bytu. A názor oslovených odborníků je prý takový, že nařízená psychiatrická léčba by mohla po čase jeho stav jen zhoršit,“ říká Markéta.

Mladé ženě tedy nezbývá nic jiného, než si začít shánět nový pronájem.