Děsivé detaily o popravách popisoval na přednáškách kat ve výslužbě

MagazínKristián Vích • 18. července 2021 • 2 minuty čtení

Přednášky o popravách

Foto: Pixabay

Stát se profesionálním popravčím není nic, co po čem by normální člověk toužil. Přesto to svým způsobem bývalo řemeslo jako každé jiné. Jeden penzionovaný kat z Velké Británie přišel na počátku minulého století na to, jak si ke svému důchodu slušně přivydělat. Pořádal přednášky o popravách. Přečtěte si původní článek z Národních listů ze srpna 1901.

Přednášky kata o popravách

Zatím co učenci před dvěma neb třemi posluchači plíce si mohou vymluvit o zásadách humanismu a zušlechtění citů a revue učenecké přinášejí celé stati o témž předmětu, odnáší si vavříny »ušlechtilosti a něžnosti« povah Villiam Beatric, pensionovaný kat ve Worcestru.

Tento pán připadl na skvostnou myšlenku, jak si vedle své pense vydělávati peníze. Za malé vstupné pořádá přednášky o svých katovských zkušenostech a popravách a má sály nabité zvědavým obecenstvem, pro které podobné přednášky jsou pravou pastvou.

[related-post id=“42538″]

S neobyčejnou fantasií líčí Beatric poslední okamžiky odsouzence, co jedl, pil a kouřil, tajemná slova, která zašeptal, když už měl smyčku na krku, jak mu chrupnul vaz — inu, pravá pochoutka v okurkové době.

A útlocitné dámy a mládež s utajeným dechem a vypoulenýma očima pase se na katových přednáškách o fortelech při lámání vazu, kličkách dlouhých a krátkých a jiných podrobnostech z tajů katova řemesla.

– Národní listy, 14. 8. 1901. Autor neuveden.

Vstoupit do diskuze

dějiny historie poprava Velká Británie

Nepřehlédněte

9. 7. 1890: Velká hospodská rvačka, spojení s cizinou a stávka truhlářských pomocníků • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

27. 11. 1889: Nebezpečný žebrák, pamětní desky na muzeu a rozpočet Žižkova na příští rok • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Tramvaj Václava Havla vyjela do pražských ulic. Připomíná třicet let svobody • Do ulic hlavního města vyjela speciálně vyzdobená legendární tramvaj s číslem 8085. Připomíná třicáté výročí posledních týdnů roku 1989, kdy se měnilo politické směřování naší země, a také 30 let od kandidatury Václava Havla do funkce prezidenta, který ji použil při své prezidentské kampani. Výtvarný návrh nynější tramvaje podle dobových fotografií připravil autor loga Občanského fóra Pavel Šťastný. Tramvaj bude do konce roku jezdit ve všední dny jako historická linka 23 a o víkendech jako linka 2.

13. 4. 1889: Nezdařený útěk z vězení a velocipedy pro děti v městském parku • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

3. 2. 1868: Vraceli se z plesu, místo domů ale dojeli přímo do ledové Vltavy • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

3. 3. 1890: Sebevražda, nebezpečné vyhrožování a nové hasičské čepice • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

18. 1. 1868: Rvačka dvou žen v kavárně skončila zatčením jedné z nich • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

11. 5. 1868: Prahu zachvátila epidemie sebevražd. Nikdo nechápe, co se to děje • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Vlna sebevražd Sebevražd a pokusů sebevražedných se v posledních čtrnácti dnech v neslýchané míře v Praze událo. Tak v prvních osmi dnech od 23. dubna až do 1. května neméně než 16 osob rozličným spůsobem samovolně život si vzalo, a sice utopením 9, oběšením čtyři osoby, zastřelením 2 osoby a otrávením 1 osoba, mimo to udály se v čase tom čtyři pokusy sebevražedné, jež včasnou pomocí překaženy byly a tudíž smrtí neskončily. Uplynulý týden se opět vyznamenal velkým počtem sebevražd a sebevražedných pokusů. V sobotu 2. května se jeden mužský oběsil, v pondělí se chtěl mladík utopiti, byl však šťastně zachráněn, v úterý zastřelil se mužský, ve středu se hleděla jedna ženská otrávením života zbaviti, v noci na to stala se děsná vražda a pokus sebevraždy v řeznické ulici, ve čtvrtek se opět jeden mužský oběsil a jedna dívka otrávila. V sobotu byly tři mrtvoly utopených z Vltavy vytaženy. K doplňku strašných těchto činů byly ještě tři osoby náhlou smrtí zachváceny a jedna se udávila. – Pražský denník, 11. 5. 1868 Plovárny na Vltavě Plovárny a koupele na řece Vltavě jsou již vesměs zbudovány a veřejnosti odevzdány. Vojenská a občanská plovárna a koupele u jezovitské zahrady byly v sobotu otevřeny. Teplá nynější povětrnost dovoluje již v řece se koupati a plovárnám a koupelím dostává se už četných návštěvníků. – Pražský denník, 11. 5. 1868 [related-post id="9974"] Opatření O svatojanské slavnosti, k níž na všech stranách skvělé přípravy se dějí, učiní městská rada vhodné opatření, že k vůli bezpečnosti nesmírného počtu příchozích budou v noci dne 15. 16. a 17. května veškeré veřejné svítilny po celou noc hořeti. Také ulice, kudy slavnostní průvod k národnímu divadlu se ubírati bude, budou po celé délce pískem posypány, an velké množství jezdců se v průvodu súčastní. – Pražský denník, 11. 5. 1868

13. 5. 1889: Řádění podvodníka, krádež na nádraží a zřícená pavlač • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

14. 2. 1890: Hrubá krádež, nebezpečný zloděj a nový dům na Palackého nábřeží • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

2. 11. 1868: Pražské hřbitovy ožívají návalem návštěvníků • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

10. 9. 1868: Léto pomalu končí. Pražské plovárny se začnou brzy rozebírat • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

4. 7. 1890: Přejetý dělník, americký svátek a slavnost v Měšťanské besedě • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

27. 3. 1868: Neznámý muž svými slovy pobuřoval prodavačku doutníků • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Pobuřovač Do trafiky v Nové ulici na Malé stran přišel v úterý večer jistý starý, slušně ošacený pán s bílými vlasy a dal si podati za zlatku doutníků. Tu si ale věc rozmyslil a koupil si jen jeden doutník, řka, že nechce trafikantku připravit o zlatku. Na její pak otázku, jak to myslí, doložil, že na zejtří, tedy ve středu, bude prohlášen bankrot a zlatka bude latit jenom šesták. A zaplativ doutník odešel. Bylo by věru záhodno, aby podobný pobuřovatel zatčen byl a přiměřeně trestán byl. Ostatně se už po něm pátrá. – Pražský denník, 27. 3. 1868 Neštěstí Přejet byl včera ráno v pasířské ulici řeznický učenník. Nesa velkou tíži na hlavě nemohl se rychle vyhnouti povozu náhle z jehdnoho tamního domu vyjevšímu. Voj porazila jej k zemi a ač vozka spozorovav chlapcovo nebezpečenství koně hleděl zastaviti, přejelo přední kolo ruku na zemi ležícímu hochu a dosti těžce mu ji pomačkalo. Rozházené maso z lísky, již učenník při pádu upustil, utrpělo více pod kopyty koňů. – Pražský denník, 27. 3. 1868 [related-post id="7962"] Prohlídka Amerikánský klub dám navštívil předevčírek chrám svatovítský, aby tamní stavební práce si prohlednul. Pan hrabě Frant. Thun sloužil dámám za průvodce a vysvětloval jim jednotlivé část velkolepé stavby chrámové. – Pražský denník, 27. 3. 1868 Těžkosti s bouráním Bouráním skály u vyšehradské brány, jejíž část před časem se na silnici byla sřítila, jest posud několik dělníků zaměstnáno, kteří však velmi pernou práci před sebou mají. Skála jest totiž velmi tvrdá a tudiž její odstraňování velmi těžce a povlovně ku předu kráčí, tak že úplné rozkopání vyměřeného kusu skály déle trvati bude než se zpočátku myslelo. – Pražský denník, 27. 3. 1868

23. 7. 1890: Dovoz a vývoz rostlin, záhadné úmrtí a utonulé dítě • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Bramborový salát před sto lety Češi skoro neznali. Odkud se vzal? • Vánoce bez bramborového salátu si většina z nás nedokáže představit. Ještě před 100 lety byste přitom tuto pochoutku hledali na naší vánoční tabuli marně. Odkud se vlastně vzal? A proč ho Češi začali jíst?

11. 2. 1868: Pozor na vaše věci! Po Praze řádí několik drzých šejdířů • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

7. 8. 1889: Dluhy v hostincích, upozornění pro pejskaře a zabavené doutníky • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Výstava na tramvajové koleji mapuje historii prostranství kolem Národního muzea a Čelakovského sadů • Dosud nevyužívaná tramvajová kolej mezi Historickou a Novou budovou Národního muzea se v těchto dnech stala místem konání výstavy s názvem „Proměny okolí budov Národního muzea a Čelakovského sadů“. Celkem 26 informačních panelů mapuje historii i současnost tohoto místa.

Prala se s gestapáky, pak ji popravili gilotinou. Na statečnou odbojářku se skoro zapomnělo • Historici ji označují za jednu z nejvýznamnějších protinacistických odbojářek. Životní příběh statečné Ireny Bernáškové, kterou nacisté popravili před 76 lety, přesto téměř nikdo nezná. Irena Bernášková přichází na svět 7. února 1904 v Praze jako prostřední ze tří sester. Jejím otcem je uznávaný malíř Vojtěch Preissig, autor výtvarného doprovodu ke Karafiátovým Broučkům a Bezručovým Slezským písním. S manželkou Irenou vychovávají své děti na Královských Vinohradech v přízemním bytě na rohu ulic Chodská a Lužická. Píše se rok 1910. Celá rodina se stěhuje do Spojených států. Vojtěch Preissig si v nové zemi získává velmi dobré postavení. Vyučuje na škole Art Students League, později na Kolumbijské univerzitě. Zároveň udržuje osobní kontakt s Masarykem, Benešem i Štefánikem a angažuje se při formování československých legií, pro které vytváří náborové plakáty. Dospívající Inka svého otce nesmírně miluje, zároveň je velmi ctižádostivá. Ve škole patří mezi premianty. Hraje na citeru, housle a klavír, vede dívčí skautský oddíl. [gallery size="full" columns="1" ids="12080"] Vzala si bratrance Jako uvědomělý Čechoslovák posílá Vojtěch Preissig své dcery v roce 1921 zpátky do vlasti. Ireně, které ale už v té době všichni číkají Inka, je krásných 17 let. Nadaná dívka v Praze studuje gymnázium, učí se francouzsky a sní o tom, že se stane aviatičkou, což bylo ve dvacátých letech u ženy dost neobvyklé. A také ráda a vášnivě tančí, téměř výhradně s bratrancem Eduardem Bernáškem, za kterého se později provdá proti vůli otce. Nějakou dobu se spolu kvůli tomu vůbec nebaví. Těhotenství Inky končí potratem, děti už mít nikdy nebude. [gallery size="full" columns="1" ids="12074"] Mrazivé proroctví Manželé Bernáškovi si užívají poklidná prvorepubliková léta. Na obzoru se ale zjevuje nacistická hrozba. Inka píše jako "prostý občan Československa" článek do listu Manchester Guardian. Text je mrazivě prorocký: "Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa." V boj! Během mnichovské krize se Inka dobrovolně hlásí k Červenému kříži a ošetřuje uprchlíky z obsazeného pohraničí. Půl roku po podpisu Mnichovské dohody už ale Prahu okupují Němci. Jako první se aktivizují bývalí legionáři a příslušníci rozpuštěné Československé armády. Hitlerovské nebezpečí usmiřuje Inku s otcem. Teď musí jednat! Společně se zapojují do skupiny vydávající ilegální protinacistický časopis V boj! Ten vychází nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje. Vojtěch Preissig je autorem kreseb na titulních stranách. [gallery size="full" columns="1" ids="12076"] Nacisté jsou jim ale v patách. V říjnu 1939 část skupiny zatýká gestapo a Inka poté pokračuje ve vydávání a distribuci časopisu sama. Redakce a tiskárna sídlí v jejím domku na pražském Spořilově. Vypůjčený tiskařský stroj chce majitel vrátit zpátky, a tak musí Inka tisknout nová vydání pomocí válečku na nudle. Ilegální práci obětuje veškerý svůj čas i soukromý život. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomíná novinář Arnošt Polavský, který do časopisu přispíval. Statečná odbojářka si ale nepočíná příliš obezřetně. Po Praze chodí s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, buduje ilegální přechody na Slovensko a sama převádí ty, kteří se dostali do hledáčku gestapa a potřebují se dostat pryč z protektorátu. Zatčení Nastává osudný den 21. září 1940. V pražské ulici Na Poříčí má Inka domluvenou ilegální schůzku. Gestapo jde najisto, dostalo totiž udání dvou konfidentů. Ani ne čtyřicetiletou ženu obestupují muži v kožených kabátech a vyzývají ji k předložení legitimace. Inka naprosto v klidu tajným policistům předává doklady se jménem Vlasta Nováková. Chová se tak věrohodně, že i gestapáci jsou zaskočeni. Pamětníci uvádí, že při zatýkání se Inka s policisty pustila do fyzické potyčky. Ve vězení se pokouší otrávit jedem, který má ukrytý v oblečení. Látka ale neúčinkuje. Ve stejný den je zatčen Vojtěch Preissig a Eduard Bernášek, se kterým se Inka nechala formálně rozvést už na začátku roku. [gallery size="full" columns="1" ids="12072"] Tatínek je v tom nevinně Při výslechu bere veškerou odpovědnost za ilegální práci na sebe. „Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ztrhal. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru,“ prohlašuje. Svou ilegální činnost nepopírá: „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést, že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. 3. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. Bojovala jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané,“ napsala česky německému státnímu návladnímu. Jak se všichni máte? 5. března 1942 je Inka Bernášková německým lidovým soudním dvorem v Berlíně shledána vinnou a odsouzena k nejvyššímu trestu, jako první Češka. Svému právnímu zástupci výslovně zakazuje žádat Němce o milost. V těžko uvěřitelném ironickém dopise píše svým příbuzným: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“ Popravena je provedena gilotinou 26. srpna 1942 v Berlíně-Plotzenseem. Její otec umírá o dva roky později v koncentračním táboře Dachau, manžel Eduard v koncentračním táboře Buchenwald. [gallery size="full" columns="1" ids="12079"] Osud jedné z nejstatečnějších Češek je veřejnosti málo znám. V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam medailí Za hrdinství. V loňském roce o jejím životě vyšla kniha Jany Vzrzalové Zasnoubena se smrtí.