poprava

Děsivé detaily o popravách popisoval na přednáškách kat ve výslužbě • Stát se profesionálním popravčím není nic, co po čem by normální člověk toužil. Přesto to svým způsobem bývalo řemeslo jako každé jiné. Jeden penzionovaný kat z Velké Británie přišel na počátku minulého století na to, jak si ke svému důchodu slušně přivydělat. Pořádal přednášky o popravách. Přečtěte si původní článek z Národních listů ze srpna 1901.

Přednášky o popravách

Smutný osud herečky Anny Letenské. Po natáčení jela rovnou na smrt • Ulice spojující náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady připomíná svým názvem slavnou a nadanou herečku, která doplatila na běsnění nacistických zrůd.

Anna Letenská byla úspěšná a slavná komediální herečka.

Nacisté tu sekali hlavy jako na běžícím páse. Pražská sekyrárna nahání hrůzu • „Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Uslyšet tato slova znamená začátek konce. Odsouzený je ve spodním prádle odveden do tzv. „přípravné“ cely, kde má možnost se spoutanýma rukama napsat svůj poslední dopis. Komise ověřuje totožnost. V následující místnosti za černým závěsem je už připravena gilotina. Popravy v nechvalně proslulé pankrácké „sekyrárně“ byly vykonávány zpravidla v úterý a ve čtvrtek po 16. hodině. Nacisté zde o život připravili oficiálně celkem 1075 lidí, z toho 155 žen. Skutečný počty obětí je ale nejspíš mnohem vyšší. Kat Alois Weiss společně se třemi dalšími pomocníky svázaného odsouzeného pokládají na stůl. Nejdřív mu nasadí dřevěný límec, po stisknutí páky sjíždí dolu čepel ostře nabroušeného nože. Trest je vykonán. [gallery size="full" columns="1" ids="12175"] Chtěli ušetřit „Sekyrárnu“ na Pankráci zřídili nacisté až v dubnu roku 1943. Důvodem bylo šetření. V protektorátu během heydrichiády stoupal počet lidí souzených německým lidovým soudem, a tím pádem i počet popravených. Trest smrti je ukládán se ilegální odbojovou činnost, ale třeba i za černou porážku prasete. Vozit odsouzené k exekucím do Berlína a Drážďan je zdlouhavé a drahé, a tak je výnosem říšského ministra spravedlnosti dr. Georga Otto Thieracka ze dne 15. dubna 1943 zřízeno samostatné popravní místo pro výkon trestu smrti stětím i v Praze na Pankráci. První poprava je zde vykonána už o deset dní dříve. Na formality si nacistické zrůdy nepotrpí. Historik Petr Koura uvádí, že v době zřízení pankrácké „sekyrárny“ bylo již možné udělit trest smrti prakticky za cokoliv. Pod vymezení „projevy protiněmeckého smýšlení nebo poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“ bylo možné zahrnout v podstatě jakýkoliv delikt. [gallery size="full" columns="1" ids="12176"] Oběti odvážel náklaďák Mrtvá těla dozorci přenáší do další místnosti, tzv. „rakvárny“, kde je hvězdicovitým způsobem ukládají kolem kanálku uprostřed podlahy, aby mohla odtéct krev. Dodnes jsou na zemi v této místnosti patrné paprskovité stopy, které vznikly chemickou reakcí krve s povrchem dlaždic na podlaze. Oběti jsou následně uloženy do podlouhlých beden z nehoblovaného dřeva. Po 17. hodině nákladní automobil odváží truhly s mrtvými do strašnického krematoria, kde jsou pod přímým dozorem příslušníků gestapa v noci zpopelněny. Popel je pak vysypán do vyhloubených jam hned vedle krematoria. [gallery size="full" columns="1" ids="12174"] V jeden „popravní“ den se stihlo pět až šest lidí. Celý proces byl důkladně promyšlený, vše trvalo jen několik málo minut. 4. srpna 1944 stihl proto kat za den popravit 29 lidí. Vězni  popisovali, že zvuk dopadání čepele gilotiny se rozléhal celou chodbou. Pankrácká sekýrárna. Za okupace tu nacisti popravili 1 075 lidí, z toho 155 žen. Poslední popravení tu zemřeli ještě 26. dubna 1945, ten den už bylo například Brno osvobozeno. Na člověka tu padá neuvěřitelná tíseň. #odboj #WWII pic.twitter.com/QnUoqNiw4O

Prala se s gestapáky, pak ji popravili gilotinou. Na statečnou odbojářku se skoro zapomnělo • Historici ji označují za jednu z nejvýznamnějších protinacistických odbojářek. Životní příběh statečné Ireny Bernáškové, kterou nacisté popravili před 76 lety, přesto téměř nikdo nezná. Irena Bernášková přichází na svět 7. února 1904 v Praze jako prostřední ze tří sester. Jejím otcem je uznávaný malíř Vojtěch Preissig, autor výtvarného doprovodu ke Karafiátovým Broučkům a Bezručovým Slezským písním. S manželkou Irenou vychovávají své děti na Královských Vinohradech v přízemním bytě na rohu ulic Chodská a Lužická. Píše se rok 1910. Celá rodina se stěhuje do Spojených států. Vojtěch Preissig si v nové zemi získává velmi dobré postavení. Vyučuje na škole Art Students League, později na Kolumbijské univerzitě. Zároveň udržuje osobní kontakt s Masarykem, Benešem i Štefánikem a angažuje se při formování československých legií, pro které vytváří náborové plakáty. Dospívající Inka svého otce nesmírně miluje, zároveň je velmi ctižádostivá. Ve škole patří mezi premianty. Hraje na citeru, housle a klavír, vede dívčí skautský oddíl. [gallery size="full" columns="1" ids="12080"] Vzala si bratrance Jako uvědomělý Čechoslovák posílá Vojtěch Preissig své dcery v roce 1921 zpátky do vlasti. Ireně, které ale už v té době všichni číkají Inka, je krásných 17 let. Nadaná dívka v Praze studuje gymnázium, učí se francouzsky a sní o tom, že se stane aviatičkou, což bylo ve dvacátých letech u ženy dost neobvyklé. A také ráda a vášnivě tančí, téměř výhradně s bratrancem Eduardem Bernáškem, za kterého se později provdá proti vůli otce. Nějakou dobu se spolu kvůli tomu vůbec nebaví. Těhotenství Inky končí potratem, děti už mít nikdy nebude. [gallery size="full" columns="1" ids="12074"] Mrazivé proroctví Manželé Bernáškovi si užívají poklidná prvorepubliková léta. Na obzoru se ale zjevuje nacistická hrozba. Inka píše jako "prostý občan Československa" článek do listu Manchester Guardian. Text je mrazivě prorocký: "Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa." V boj! Během mnichovské krize se Inka dobrovolně hlásí k Červenému kříži a ošetřuje uprchlíky z obsazeného pohraničí. Půl roku po podpisu Mnichovské dohody už ale Prahu okupují Němci. Jako první se aktivizují bývalí legionáři a příslušníci rozpuštěné Československé armády. Hitlerovské nebezpečí usmiřuje Inku s otcem. Teď musí jednat! Společně se zapojují do skupiny vydávající ilegální protinacistický časopis V boj! Ten vychází nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje. Vojtěch Preissig je autorem kreseb na titulních stranách. [gallery size="full" columns="1" ids="12076"] Nacisté jsou jim ale v patách. V říjnu 1939 část skupiny zatýká gestapo a Inka poté pokračuje ve vydávání a distribuci časopisu sama. Redakce a tiskárna sídlí v jejím domku na pražském Spořilově. Vypůjčený tiskařský stroj chce majitel vrátit zpátky, a tak musí Inka tisknout nová vydání pomocí válečku na nudle. Ilegální práci obětuje veškerý svůj čas i soukromý život. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomíná novinář Arnošt Polavský, který do časopisu přispíval. Statečná odbojářka si ale nepočíná příliš obezřetně. Po Praze chodí s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, buduje ilegální přechody na Slovensko a sama převádí ty, kteří se dostali do hledáčku gestapa a potřebují se dostat pryč z protektorátu. Zatčení Nastává osudný den 21. září 1940. V pražské ulici Na Poříčí má Inka domluvenou ilegální schůzku. Gestapo jde najisto, dostalo totiž udání dvou konfidentů. Ani ne čtyřicetiletou ženu obestupují muži v kožených kabátech a vyzývají ji k předložení legitimace. Inka naprosto v klidu tajným policistům předává doklady se jménem Vlasta Nováková. Chová se tak věrohodně, že i gestapáci jsou zaskočeni. Pamětníci uvádí, že při zatýkání se Inka s policisty pustila do fyzické potyčky. Ve vězení se pokouší otrávit jedem, který má ukrytý v oblečení. Látka ale neúčinkuje. Ve stejný den je zatčen Vojtěch Preissig a Eduard Bernášek, se kterým se Inka nechala formálně rozvést už na začátku roku. [gallery size="full" columns="1" ids="12072"] Tatínek je v tom nevinně Při výslechu bere veškerou odpovědnost za ilegální práci na sebe. „Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ztrhal. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru,“ prohlašuje. Svou ilegální činnost nepopírá: „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést, že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. 3. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. Bojovala jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané,“ napsala česky německému státnímu návladnímu. Jak se všichni máte? 5. března 1942 je Inka Bernášková německým lidovým soudním dvorem v Berlíně shledána vinnou a odsouzena k nejvyššímu trestu, jako první Češka. Svému právnímu zástupci výslovně zakazuje žádat Němce o milost. V těžko uvěřitelném ironickém dopise píše svým příbuzným: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“ Popravena je provedena gilotinou 26. srpna 1942 v Berlíně-Plotzenseem. Její otec umírá o dva roky později v koncentračním táboře Dachau, manžel Eduard v koncentračním táboře Buchenwald. [gallery size="full" columns="1" ids="12079"] Osud jedné z nejstatečnějších Češek je veřejnosti málo znám. V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam medailí Za hrdinství. V loňském roce o jejím životě vyšla kniha Jany Vzrzalové Zasnoubena se smrtí.

Nepřehlédněte

Protiatomový bunkr Folimanka se o víkendu otevře pro veřejnost • Také v tomto měsíci se pro zájemce z řad veřejnosti otevře jeden z největších krytů civilní ochrany na území hlavního města. Unikátní prostory protiatomového bunkru Folimanka si zájemci budou moci prohlédnout v sobotu 17. srpna od 9 do 15 hodin.

Kryt Folimanka se pro veřejnost otevírá pravidelně každý měsíc.

Bramborový salát před sto lety Češi skoro neznali. Odkud se vzal? • Vánoce bez bramborového salátu si většina z nás nedokáže představit. Ještě před 100 lety byste přitom tuto pochoutku hledali na naší vánoční tabuli marně. Odkud se vlastně vzal? A proč ho Češi začali jíst?

27. 1. 1889: Muže v Austrálii sežral žralok. Kolemjdoucí jen přihlíželi • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

16. 2. 1868: Žena sebrala cennosti a utekla od nevlastního bratra • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Unikátní 400 let starý prapor z bitvy na Bílé hoře je k vidění v Praze • U příležitosti 400. výročí popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí prezentuje Národní muzeum vůbec poprvé prapor, který byl přímou součástí bitvy na Bílé hoře. Jedinečný artefakt mohou návštěvníci díky spolupráci s italskými partnery vidět až do konce září v Muzejním komplexu Národního muzea na výstavě 1620. Cesta na Horu.

Letadlo pomalejší než vlak. Vzdušný goliáš přepravoval Čechoslováky až do začátku 30. let • Těsně před koncem 1. světové války začala francouzská společnost Avions Henri et Maurice Farman pracovat na vývoji bombardéru, který by unesl 1 tunu bomb. Letoun s označením FF.60 konstruktéři úspěšně dokončili na konci roku 1918, jenomže to už byla válka dávno minulostí. Stroj proto v následujících letech sloužil pro civilní dopravu a dlouho s ním létali i cestující Československých státních aerolinií.

20. 11. 1889: Zařizování telegrafů a telefonů a schůze pražských hospodských • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Smutný osud Vladimíra Menšíka. Do poslední chvíle rozdával radost, trpěl ale obrovskými bolestmi • Často bývá označován za jednoho z nejlepších a nejnadanějších českých herců a bavičů všech dob. Vladimír Menšík bezesporu patří mezi umělce, které obdařil sám Bůh. Od jeho předčasné smrti uběhlo již 31 let. A letos v říjnu by oslavil 90. narozeniny.

Největší lež o Praze. Socha Jana Žižky není největší jezdeckou sochou na světě • V mnoha učebnicích i turistických průvodcích se dočtete, že bronzová socha Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově je největší jezdeckou sochou na světě. I když se nám to nemusí líbit, toto tvrzení se nezakládá na pravdě.

Socha Jana Žižky na Vítkově.

21. 10. 1868: Pražanům bude představen Singerův šicí stroj pro domácnosti • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

První McDonald’s v Praze otevřel před 30 lety. Ve frontě stály tisíce lidí • Přesně před 30 lety se tehdejší Československo symbolicky přiblížilo západnímu světu. V pražské Vodičkově ulici byla 20. března 1992 otevřena vůbec první restaurace McDonald’s na našem území.

Smutný osud herečky Anny Letenské. Po natáčení jela rovnou na smrt • Ulice spojující náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady připomíná svým názvem slavnou a nadanou herečku, která doplatila na běsnění nacistických zrůd.

Anna Letenská byla úspěšná a slavná komediální herečka.

20. 1. 1868: Vyšší škola dívčí v Praze chystá zavedení výuky tance • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Speciální vlak opět přiveze prezidenta Masaryka z exilu do vlasti • České dráhy ve spolupráci s Československou obcí legionářskou a Národním technickým muzeem pořádají 21. a 22. prosince unikátní rekonstrukci příjezdu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka z exilu zpět do vlasti.

TGM po příjezdu do Prahy v prosinci 1918.

3. 5. 1889: Sebevražda chudého maturanta a stavba nových domů v Praze • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

26. 6. 1890: Muž se tak dlouho soudil, až z toho nakonec zemřel • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Před 130 lety: Žena neunesla rozchod a chrstla muži kyselinu do obličeje • Neopětovaná láska bolí a člověk se s ní těžko vyrovnává. Někdy dokonce tak moc, že zhrzení lidé jednají jako smyslu zbavení. Jistá žena z Prahy chrstla do obličeje svému „milému“ kyselinu sírovou do obličeje, aby už si nikdy žádnou jinou lásku nenašel. Přečtěte si, jak celý incident líčily pražské noviny přesně před 130 lety.

Petřínská rozhledna v plamenech. U tragédie zasahovali stateční pražští hasiči • Chybělo málo a jedna z dominant Prahy – Petřínská rozhledna – už nemusela stát. Ocelový kolos se dostal v roce 1938 do velkého nebezpečí. Bez včasného zásahu hasičů mohlo dojít k narušení statiky. Ohroženy byly také desítky lidských životů. Je 5. července 1938 a všichni Pražané jsou na nohou. Vrcholí totiž jubilejní X. všesokolský slet. Cvičení Sokolů na vyprodaném strahovském stadionu sleduje kromě jiných i prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou. Krátce po 15. hodině je na cvičišti přestávka. Diváky i cvičence náhle překvapí hustý černý kouř, který se valí z vrcholu nedaleké Petřínské rozhledny. Zakrátko vyšlehávají plameny. Tohle zřejmě není součást programu, dochází všem přítomným na tribunách. Lidé zůstali klidní Následkem elektrického zkratu propuká v kabině výtahu požár. Naneštěstí se uvnitř zrovna nenachází žádní cestující. Zhruba 80 lidí na ochozu rozhledny se ale právě kochá výhledem na Prahu. Začíná hra o čas. Je potřeba je dostat rychle do bezpečí. Všichni zakrátko s neuvěřitelnou ukázněností schází po schodech dolů. Majitel restaurace pod věží si mne ruce, vypadá to na velkou tržbu. Hosté si u stolů zřizují hlavní stan a sledují práci pražských požárníků, kteří na místo doráží vzápětí. Z ústřední stanice jsou tu dvě družstva. Na výpomoc přispěchali také členové střešovické pobočky. [related-post id="12157"] Složitý zákrok Hašení požáru komplikuje šedesátimetrová výška a hustý kouř, přes který není téměř nic vidět. Stateční hasiči Verner a Šiška pronikají vikýřem na střechu rozhledny. Zjišťují, že právě tudy se oheň nebezpečně šíří. Plameny proskakují pod oplechování střechy a začínají pohlcovat dřevěnou konstrukci zastřešení. Příruční hasící přístroje nezabírají, a proto jsou nasazeny hadice. Výkonné čerpadlo napojené na hydrant tlačí vodu k místu požáru. Plameny jsou tak silné, že hasiči musí nejprve ustoupit. Po přemístění útočného proudu se však živel daří utlumit a následně zcela zlikvidovat. [related-post id="12057"] Pocta zachráncům Celá akce netrvá ani 40 minut. Na protějším břehu Vltavy vše pozorují stovky Pražanů s dalekohledy. Na strahovském stadionu končí přestávka. Potlesk při nástupu cvičenců nyní nepatří jen jim, ale i zachráncům pražské dominanty. Prezident Beneš se nechává velice pečlivě informovat o průběhu požáru a nešetří chválou a uznáním hasičské práce.

Požár Petřínské rozhledny (fotomontáž).

Bedřich Smetana jako nejkrásnější dárek domů. Nová výstava Národního muzea • Národní muzeum otevřelo ve svém Muzeu Bedřicha Smetany zcela novou výstavu s názvem Hudba Bedřicha Smetany – nejkrásnější dárek domů. Jedná se o ukázku toho, jaký vliv na věhlas skladatele může mít i fenomén hudebních nosičů. Výstava bude k vidění do konce října příštího roku.

16. 4. 1868: Zima neřekla poslední slovo, v noci umrzli dva muži • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Zmrzli v dubnu O bílou sobotu jistý venkovan z Michle stráviv den v Praze vracel se po večer k domovu, posilniv se ovšem na cestu několika sklenkami kořalky. Na cestě přemáhalo jej spaní, sedl si tedy stranou podle cesty do příkopu a usnul – do věčnosti. Ráno nalezena jeho mrtvola celá skřehlá. – V týž den (o bílou sobotu) nalezen byl u Horoměřic jistý P. ze Statenic na širém poli zmrzlý. – Národní listy, 16. 4. 1868 Oběť zamýšlené nové daně Finanční předloha Jeho finanční Excelenci p. dra. Brestla dotkla se mimo jiné též zdejšího obuvníka Vojtěcha N. na dolejším Novém městě pražském bydlícího, tak silně, že včera v úplné šílenství nad tím upadl, jakž aspoň jednotlivé výroky jeho nade všechnu pochybnost dosvědčují. Jak velkým jměním vládne ubohý, dosud nezjištěno, zatím odevzdán po uznání lékařském do blázince. – Národní listy, 16. 4. 1868 [related-post id="9427"] Výstava květin Květinová výstava již každoročně pořádá česká zahradnická společnost v Praze, bude otevřena již příští sobotu a potrvá čtyři dny, totiž 18. 19. 20. a 21. dubna v sále na ostrově střeleckém. – Národní listy, 16. 4. 1868