Nové pražské pověsti: Poslední podzimní lísteček

MagazínKristián Vích21. listopadu 20192 minuty čtení

Na konci listopadu bývají pražské ulice už většinou zahalené v mlze. Je to tajemný čas. Dny jsou krátké jako první láska a světla je tak moc málo, že by se klidně vešlo do krabičky od zápalek. Lidské duše potají vzpomínají, jak voněly všechny ty promarněné podzimy, zatímco poslední žlutý lísteček v celém širém městě se odtrhuje od rodné větvičky a vydává se na poslední cestu.

Ten letošní má štěstí, protože zrovna úřaduje laskavý podzimní větřík. Náš lísteček, který celý rok doufal, že nikdy nebude muset dospět, má nejdřív strach. Ovšem jemné hlazení větříku ho uklidňuje tak konejšivě, že se najednou za svými ostatními žlutými bratříčky vlastně už i těší. Na studenou zemi dopadá lehce a elegantně, jak se na prvního posla nastávající zimy sluší a patří.

Povídá se, že jednou spadl poslední lísteček roku v Riegrových sadech. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenomže co se pak nestalo! Asi po třech dnech ho zvedla ze země nějaká holčička, co bydlela v Mánesově ulici. Nebohého lístečka si nalepila do herbáře, kde ovšem není zrovna dvakrát útulno. Lísteček pak čekal zastrčený v temné knížce dalších osmdesát let. Dlouhou chvíli si krátil rozpravami s pampeliškou a kopretinou, které bydlely o pár stránek vedle. Povídali si o jaře i o létě, o mouchách i o včelách, o limonádách i o jídle.

Až jednoho listopadového dne o hodně a hodně let později si herbářem začala listovat nějaká žena. Jakmile spatřila lístečka, okamžitě se rozplakala. Náš hrdina byl zpočátku zaskočený, ale pak mu to celé docvaklo. Je to ta dívka, která ho před osmdesáti lety zvedla ze země v Riegrových sadech.

Lísteček se jí zeptal, proč pláče. Ona odpověděla, že je jí hrozně líto, že se tak dlouho neviděli. A že by nejradši vrátila čas. Chvíli se na sebe oba dívali a pak žena řekla: „Teď tě odnesu tam, kde jsem tě našla. Musíš pro mě ale něco udělat. Prosím, vyřiď všem svým bratříčkům, že život je hrozně krátký. Všechno to krásné i bolestivé uteče mnohem dřív, než se naděješ. Řekni jim, ať to vzkážou každému, kdo je zvedne ze země. Lidé to musí vědět!“

A jak žena řekla, tak lísteček udělal. Poselství se brzy rozneslo, a proto od té doby kdykoliv v Praze někdo na konci listopadu sebere ze země žlutý lísteček a uschová si ho blízko svého srdce, bude mu připomínat všechno, na co jako malý nikdy nechtěl zapomenout.

Seriál „Nové pražské pověsti“ bude vycházet na našem webu každý čtvrtek. Příští týden: „Tajemná tramvaj č. 89“.

Nepřehlédněte

30. 3. 1868: Smíchov požaduje finanční náhradu po svém bývalém vedení • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Usnesení Smíchovský obecní výbor usnesl se na sobotní své schůzi, že požádá ministerstvo, aby bez prodlení počala stavba železnice smíchovsko-rakovnické s nádražím na Smíchově, zároveň ale aby ten, komu stavba ta svěřena bude, dostal za úlohu, uhlí nedovážeti dráž, než jak nabídli se bratří Kleinové. Městská rada smíchovské by byla ráda odporučila p. Kleina, aby jemu stavba svěřena byla, ale dr. Prachenský a jiní členové výboru se tomu opřeli. ― Mimo jiné se obecní výbor též usnesl, že nepožene sice bývalého ředitele kanceláře p. Mikše před trestní soud, to ale u občanského soudu na něm vymáhat bude, by vrátil obci 539 zl. 14 ½ kr., které se v obecní pokladně nedostávají. Také usnešeno, že má bývalý purkmistr dr. Kink nahradit obci 76 a p. Portheim 71 zl. – Pražský denník, 30. 3. 1868 Telegraficky Kněžna Johana Auerspergová, choť nejvyššího maršálka zemského, porodila v sobotu ráno dcerušku. ― Ve čtvrtek zemřel na Hradčanech sekretář i notář arcibiskupské konsistoře důst. p. P. Jeroným Höniger v 73 roku svého věku na vysílení. ― V měšťanské besedě pražské byl zvolen za předsedu opět p. Huleš, a za náměstka jeho p. Hanke. ― Zouška na mostě pod Letnou, jakou asi tíži unese, ustanovena jest prozatím na den 15. dubna. ― Na Smíchově bude zřízena telegrafní šlace s denní i noční službou a zvláštní poštovní výpravna. – Pražský denník, 30. 3. 1868 [related-post id="8414"] Opařené dítě V Držkově u Tanvaldu vařila ve středu, 25. t. m. kupcova 18letá dcera oběd a vrazila do hrnce s vařicí vodou tak silně, že se hrnec roztloukl a voda na 5letou sestřičku, která u kamen v košilce stála, se vylila. Opařené dítě zemřelo ještě téhož dne v strašných bolestech. – Pražský denník, 30. 3. 1868

16. 10. 1889: Ztracený kabát, brutální řádění útočníků a zavražděné nemluvně • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

6. 7. 1890: Nový český závod na Smíchově a pohřešovaný gymnazista • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

20. 9. 1889: Sebevražda trudnomyslného, nešťastný pád a stavba farní budovy • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Nacisté tu sekali hlavy jako na běžícím páse. Pražská sekyrárna nahání hrůzu • „Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Uslyšet tato slova znamená začátek konce. Odsouzený je ve spodním prádle odveden do tzv. „přípravné“ cely, kde má možnost se spoutanýma rukama napsat svůj poslední dopis. Komise ověřuje totožnost. V následující místnosti za černým závěsem je už připravena gilotina. Popravy v nechvalně proslulé pankrácké „sekyrárně“ byly vykonávány zpravidla v úterý a ve čtvrtek po 16. hodině. Nacisté zde o život připravili oficiálně celkem 1075 lidí, z toho 155 žen. Skutečný počty obětí je ale nejspíš mnohem vyšší. Kat Alois Weiss společně se třemi dalšími pomocníky svázaného odsouzeného pokládají na stůl. Nejdřív mu nasadí dřevěný límec, po stisknutí páky sjíždí dolu čepel ostře nabroušeného nože. Trest je vykonán. [gallery size="full" columns="1" ids="12175"] Chtěli ušetřit „Sekyrárnu“ na Pankráci zřídili nacisté až v dubnu roku 1943. Důvodem bylo šetření. V protektorátu během heydrichiády stoupal počet lidí souzených německým lidovým soudem, a tím pádem i počet popravených. Trest smrti je ukládán se ilegální odbojovou činnost, ale třeba i za černou porážku prasete. Vozit odsouzené k exekucím do Berlína a Drážďan je zdlouhavé a drahé, a tak je výnosem říšského ministra spravedlnosti dr. Georga Otto Thieracka ze dne 15. dubna 1943 zřízeno samostatné popravní místo pro výkon trestu smrti stětím i v Praze na Pankráci. První poprava je zde vykonána už o deset dní dříve. Na formality si nacistické zrůdy nepotrpí. Historik Petr Koura uvádí, že v době zřízení pankrácké „sekyrárny“ bylo již možné udělit trest smrti prakticky za cokoliv. Pod vymezení „projevy protiněmeckého smýšlení nebo poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“ bylo možné zahrnout v podstatě jakýkoliv delikt. [gallery size="full" columns="1" ids="12176"] Oběti odvážel náklaďák Mrtvá těla dozorci přenáší do další místnosti, tzv. „rakvárny“, kde je hvězdicovitým způsobem ukládají kolem kanálku uprostřed podlahy, aby mohla odtéct krev. Dodnes jsou na zemi v této místnosti patrné paprskovité stopy, které vznikly chemickou reakcí krve s povrchem dlaždic na podlaze. Oběti jsou následně uloženy do podlouhlých beden z nehoblovaného dřeva. Po 17. hodině nákladní automobil odváží truhly s mrtvými do strašnického krematoria, kde jsou pod přímým dozorem příslušníků gestapa v noci zpopelněny. Popel je pak vysypán do vyhloubených jam hned vedle krematoria. [gallery size="full" columns="1" ids="12174"] V jeden „popravní“ den se stihlo pět až šest lidí. Celý proces byl důkladně promyšlený, vše trvalo jen několik málo minut. 4. srpna 1944 stihl proto kat za den popravit 29 lidí. Vězni  popisovali, že zvuk dopadání čepele gilotiny se rozléhal celou chodbou. Pankrácká sekýrárna. Za okupace tu nacisti popravili 1 075 lidí, z toho 155 žen. Poslední popravení tu zemřeli ještě 26. dubna 1945, ten den už bylo například Brno osvobozeno. Na člověka tu padá neuvěřitelná tíseň. #odboj #WWII pic.twitter.com/QnUoqNiw4O

3. 11. 1868: Dva choromyslní a povedené cirkusové vystoupení • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

420 let od první veřejné pitvy v Praze. Tělo patřilo oběšenému zločinci • V prostorách dnes již neexistující Rečkovy koleje v dnešní ulici Karolíny Světlé se přesně před 420 lety uskutečnila první veřejná pitva v Praze. Od 8. do 12. června roku 1600 tady Jan Jessenius „za velkého shromáždění slavných a učených mužů, vědychtivých a vzdělaných měšťanů“ prováděl něco, co středověká metropole dosud neznala – pitval mrtvé tělo.

Elegantní semetrika Růžena Šlemrová. Život slavné herečky je zahalen tajemstvím • Růžena Šlemrová zanechala v prvorepublikové kinematografii nesmazatelnou stopu, přestože se většinou musela spokojit jen s vedlejšími rolemi. Nejčastěji ztvárňovala komické postavy vážených dam z lepší společnosti v honosných róbách a drahých špercích. O skutečném životě této výrazné herečky toho ale paradoxně víme jen velmi málo.

Noblesní a elegantní. Taková byla Růžena Šlemrová.

20. 5. 1889: Vyučování neschopných dětí, nový škůdce obilí a uzavřená ulice • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

3. 9. 1889: Pokus o usmíření rozhádaných manželů zhatila prolitá krev • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

29. 3. 1889: Nové názvy holešovických ulic a smrt bednářského pomocníka • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

25. 1. 1889: Zapomenutá pražská zoologická zahrada a případ krkavčí matky • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Rok 1891: Drsné soužití Eskymáků. Domácí násilí na mužích, útoky nožem i láskyplné usmiřování • Na konci 19. století nebyl svět tak propojený jako dnes. Lidé příliš necestovali, a tak si o vzdálených zemích a jejich obyvatelích většinou mohli pouze přečíst v knihách nebo novinách.

20. 8. 1890: Stavba nové silnice, řádění blesku a nález na Žižkově • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

24. 3. 1868: Žena neměla na jídlo pro děti, tak se pokusila zabít. Pražané ale ukázali dobré srdce… • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Oběť bídy Tyto dny v noci po osmé hodině vrhla se ženština jakás u Šipkových mlýnův do Vltavy. Stráž spozorovavši to, vytáhla samovražednici a že ještě bez sebe byla, odnesti ji dala na strážnici novoměstskou. Když ji zde přivedli k životu shledáno, že ubohá je vdova jmenem Anna Heinrichova, matka pěti malých dítek v čísle 423-2 bydlící a že jen bída nejvyšší dohnala ji k zoufalému činu. Všechna snaha její, aby pro sebe a dítky své vydělala si na chleb byla marna a žebrati chudák styděla se. Nemohouc již déle snesti nářku hladem mroucích dítek svých, umínila si, že zbaví se života. Nad sirotky snadže prý se předce někdo spíše slituje… Vyšetřovací úřadník přesvědčiv se o pravdivosti výroku a o poměrech ubohé, obdaroval nešťastnou matku a po příkladu jeho učinili i ostatní úřadníci městského komisariatu dolejšího nového města. – Národní listy, 24. 3. 1868 Slavnost položení základního kamene k divadlu národnímu K žádosti slavnostního výboru uvázal se ochotně výtečný náš skladatel hudební a ředitel Hlaholu pražského pan Karel Nendl v řízení celé pěvecké části při slavnosti položení základního kamene k divadlu národnímu. – Národní listy, 24. 3. 1868 [related-post id="7928"] Ošizená milenka Četný počet vojínů, nyní od zdejší obsádky na dovolenou do svých rodišl se ubírajících, zanechává zde též velký počet milenek, s kterýmiž byl časem na trampoty vojínské zapomínal. Jistý vojín se měl také na dovolenou odebrati, milenka jeho jej však tak horoucně milovala, že jí konečně slíbil zde ostati, pakli něco od ní na památku obdrží. Obradovaná služka i hned vyzvídala, co by miláčka potěšilo a ten se jí svěřil, že by si rád hodinky koupil. Ochotná služka dala mu i hned peníze na ně, v sobotu však ubohá zvěděla, že nevěrný milovník odtud na dovolenou se odebral a sice i s penězi, jež mu na hodinky dala. – Pražský denník, 24. 3. 1868 Zabloudilé dítě V neděli večer shromáždil u prašné brány asi čtyřletý hošík bolestným svým nářkem množství lidí kol sebe. Ztratil se matce v davu lidí na Josefském náměstí a vida se opuštěn na neznámém místě, dal se do pláče. Přístojící hleděli hocha potěšiti až konečně strážník ujmuv se chlapce na strážnici jej zavedl. – Pražský denník, 24. 3. 1868

2. 9. 1868: Drsná rvačka dvou sokyň v lásce skončila překvapivým rozuzlením • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Žárlivé milenky Nemalý sběh lidu spůsobily předevčírem k večeru dvě dívky v sirkové ulici. Měly obě jednoho milovníka, aniž by díky opatrnosti jich vyvolence o tom věděly. Náhodou však se to přece dověděly a při prvním potkání počaly se nejprvé hádati a konečně i rváti. Rozlítěné dívky trhaly jedna s druhé šatstvo, až byl přivolán strážník, by je roztrhl. Ten však k velkému podivení všech přístojících sotva že rvoucí-se dívky zhlédl, rychle odkvapil a jiného strážníka poslal, aby úlohu tu zaň vyřídil. Ten pak šťastně dívky k rozejití-se přinutil. Jak se později shledalo, byl prvně přivolaný strážník obou dívek – milovník, a tudiž ovšem nechtěl proti nim zakročiti. – Pražský denník, 2. 9. 1868 Problémy učitelů Sjezd učitelský, jenž se měl právě v tyto dny v Praze odbývati, byl od c. k. policie zakázán, poněvadž policie myslela, že jej uspořádala zdejší učitelská beseda a stanovy této besedy podobného nic členům nedovolují. Přípravní výbor se z tohoto zákazu odvolal, řka, že je výborem samostatným a nikoliv výborem učitelské besedy, byť ovšem byli v obou těch výborech téměř titéž členové. C. k. místodržitelství tento zákaz zrušilo, avšak uspořádatelé upustili pro letos vůbec od sjezdu celého. – Pražský denník, 2. 9. 1868 [related-post id="12248"] Nosička zlodějka Zatčena byla včera dopoledne na svatováclavském náměstí jistá nosička, jelikož nebyla oprávněna k roznášení věcí. Přihodilo se totiž častěji, že bývali kupující okrádáni od nosiček zboží jich nesoucích tím spůsobem, že tyto na cestě jim i se zbožím uprchly. By se podobným krádežím předešlo, musí každá nosička na své nůši míti připevněnou tabulku a na ní své číslo, a jen taková jest oprávněna k odnášení zboží. Tohoto opatření se však nedostávalo řečené nosičce, za kterouž příčinou zatknuta a peněžitou pokutou potrestána byla. – Pražský denník, 2. 9. 1868

Druhý Jaroslav Hašek zemřel tragicky a příliš mladý. Před smrtí si napsal dojemný epitaf • Osud se s ním vůbec nemazlil. Přesně před 120 lety se narodil český spisovatel a básník Jiří Haussmann, kterého mnozí označovali za druhého nejvýznamnějšího satirika své doby po Jaroslavu Haškovi. Tvorbou navazoval na Karla Havlíčka Borovského, ale měl hodně společného i s Jiřím Wolkerem.

1. 7. 1890: Varování před tulákem, rozruch na náměstí a pokousaní lidé • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

17. 3. 1868: Podvodník prodal nezkušené dívce falešný zlatý řetízek k hodinkám • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

22. 6. 1890: Deštivé počasí snad už konečně vystřídá pravé léto • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.