Turkyně mají při rozvodu nárok na štědrou odměnu. Evropanky by mohly závidět

Práva žen v muslimském světě na Západě vnímáme jako velmi omezená. Skutečnost ovšem byla a je poněkud jiná. Dokládá to i dobový článek, který otiskly v Praze vydávané Národní listy v únoru 1894. Evropské ženy by mohly Turkyním mnohé závidět.

Turecké ženy

Jest naprosto mylná domněnka, že turecká žena jest vydána v šanc libovůli svého muže; naopak jest v mnohém ohledu proti zlovolnému jednání a opuštení svým manželem chráněna zákonem učinněji než její křesťanské sestry v podobných případech.

Věnem, jež přinese do manželství, může zcela volně nakládat, mimo to však jest manžel její dle zákona povinen, starati se v každém ohledu o řádné zaopatření své ženy. Od rozvodu, i kdyby byl úplně syt své ženy zrazuje jej zvláštní příčina. Nehledě k tomu že dle slov prorokových stihne kletba Allahova toho, kdo z pouhé libovůle zapudí svojí ženu, jest mimo to v každém případě zavázán, vyplatiti jí sumu, ku které se byl ve svatební smlouvě právě pro tento případ zavázal.

Zákon mohamedánský považuje splnění podmínky této za tak nezbytné, že se jí žádný manžel nemůže vyhnout, ani pak, když při uzavřeném sňatku v tom obledu nic výslovně nebylo ustanoveno. A poněvadž mimo to manželce své musí vrátit celé její věno, chce-li mít do smrti pokoj, rozmyslí si dříve věc velice důkladně.

Již z těchto příčin berou Turci za manželku raději otrokyni než děvče sobě rovné, ale ani s otrokyní nesmí dle libosti nakládat.

Ještě před několika desítiletími pozůstávalo celé vychování dívky z »lepší rodiny« v tom, že se učila číst a psát ve své mateřštině a učila se z paměti některé kapitoly a verše z koránu a několika nejčelnějších básníků. Mimo to učila se hrát na kytaru neb na loutnu.

Nyní však dcery zámožných Turků mají francouzské, anglické neb německé vychovatelky a dostává se jim rovněž všestranného a namnoze zmateného vyučování, jako jich západním sestrám. Bez cízích jazyků, hry na klavír, kreslení a malování nemohou nyní ani Turkyně činit nárok na »vyšší vzdělání«.

– Národní listy, 13. 2. 1894. Autor neuveden.