Bolest ze smrti blízkého člověka trvá dlouho. Zmírnit ji může včasná prevence

Každý z nás dluží přírodě svoji smrt, napsal kdysi Sigmund Freud. Jakkoliv se to může zdát nespravedlivé, kruté a nepochopitelné, jednou tento svět nakonec opustíme všichni. Bez výjimky. Lidé paradoxně většinou přijímají svou vlastní smrtelnost mnohem lépe, než odchod blízkých lidí. Jak se tedy se ztrátou blízkého člověka vyrovnat?

Podle jednoho britského výzkumu si 8 z 10 lidí nepřeje, aby blízcí na jejich vlastním pohřbu plakali a trpěli smutkem. Přesto by se v obřadních síních vyplatilo vybudovat kanály na odtok slz, které pozůstalí během smutečních ceremoniálů prolijí.

Z pohledu psychologů je truchlení proces, při němž se vyrovnáváme s těžkou ztrátou. Údajně má několik fází a abychom na konci všeho vyšli očištěni, nelze je prý jen tak přeskočit. Cesta ke smíření obvykle vede skrze počáteční šok a bolest, přes vztek, bezradnost, depresi a pocity prázdnoty, až třeba k záchvěvům nostalgické lásky a vděčnosti.

[related-post id=“14282″]

Projevy smutku (ať už jsou jakékoliv) si nevyčítejte, ani se je nesnažte žádným způsobem potlačovat. Každý člověk truchlí po svém a různě dlouhou dobu. Nikde není napsáno, co v takových případech je a není správné. Je ale důležité si tímto bolestivým procesem kompletně projít.

Řada lidí při úmrtí blízkého člověka sahá k lékům snižujícím duševní napětí a úzkost. Ty sice mohou částečně zmírnit nejtěžší akutní bolest, ale z dlouhodobého hlediska jen oddalují moment, kdy se s novou situací definitivně smíříme.

Jen jediná rada

Tento článek nemá ambici svým čtenářům nalhávat, že po smrti našich drahých všechno bude zase dobré. Pokud ztratíme někoho, na kom nám opravdu záleží, s jistotou víme, že už to nikdy úplně dobré nebude. To ale ještě neznamená, že to nutně už navždy musí být jen špatné, zlé a nesnesitelné. Ať chceme nebo ne, svět se bude točit dál a slunce příští ráno opět vyjde.

Existuje nejspíš jen jeden jediný způsob, jak předcházet ukrutné bolesti ze smrti blízkých osob. Buďte si ještě blíž s těmi, kteří jsou stále ještě naživu a které máte rádi. Mluvte s nimi každý den, projevujte jim lásku, zajímejte se o ně a naplňujte jejich i svoje dny štěstím.

[related-post id=“18701″]

Většina zármutku po zesnulých pramení hlavně z naší vlastní sobeckosti – „Neřekl jsem mu/jí všechno, už ho/ji nikdy neuvidím, už nikdy neuvidím jeho/její úsměv, už ho/ji nikdy neucítím, už mě nikdy nepohladí, už nikdy se spolu nezasmějeme…“

Immanuel Kant řekl, že nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Je na tom mnoho pravdy a mělo by nás to inspirovat. Po všech stránkách naplněný život si nezaslouží slzy a smutek, ale spíš oslavu, úctu a hřejivé vzpomínky.

Pojďme tedy preventivně investovat a zhodnotit tak životy své vlastní, ale i těch, na kterých nám záleží! Už dnes. A nejlépe hned teď.