Mramorová dáma z Karlova náměstí vypráví svůj příběh

Praha je plná soch, které připomínají významné osobnosti naší historie. Možná už jste poznali ženu na fotografii. Znáte ale i její životní příběh? Zkusili jsme s ní chvilku pobýt. A při té příležitosti se zeptali, co se jí právě v těchto dnech honí hlavou.

„Připadá mi lehce skandální, že mám na Karlově náměstí svoji zpodobiznu. Čest to jest, ale zároveň durditi se musím. Být zvěčněná na největším rynku v zemi, kterému teprve v časech mého narození přestalo se přezdívati Dobytčí trh? Nu dobrá, asi Vám to tentokrát prominu, moji milí následníci. Ale to jen proto, že nic zúplna osobně si neberu,“ říká Mramorová dáma, kterou možná potkáváte třeba na cestě do práce.

Můj život

„Narodila jsem se v polovině předminulého století do rodiny řemeslníka Andrease Pecha. Tatínek byl člověk hodný a obdivuhodný, i když snad zvláštní trochu. Z jeho prvního manželství vzešly tři děti. S maminkou pak dalších pět potomků měl. Jedním z nich byla jsem i já,“ říká socha.

Cesta za vzděláním

„Otec celý život tvrdil, že jest potomkem šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory. Pravda to nebyla, ale jinak báchorka natolik roztomilá, že jsem ji nemohla nepojmout za vlastní,“ usmívá se za svitu prvních jarních slunečních paprsků.

„Vzdělání nabyla jsem na pražské německé dívčí škole Svobodově. Systematicky rozšiřovati je pomohli mi moji bratrové, strýc Vojtěch i přátelé. Hře na klavír naučila jsem se, nadto malování i zpěvu, neb členkou plzeňského Hlaholu jsem se stala. Mezi Ruchovci uvítali mne Karlina Světlá i Vítězslav Hálek, skvělí to přátelé a výteční osobové národa českého,“ říká.

„Kterak žena státi se může právoplatnou členkou společnosti v čase, který radši by ji viděl snad u plotny, nebo ještě „lépe“ za strojem Singerovým? Vstoupila jsem proto do ženského spolku výrobního, a posléze jeho starostkou se stala. Mnoho práce odvedla jsem skrze články do Ženských listů.“

Jediné dítě

„Přes čtyři tisíce podpisů pod petici říšské radě za otevření dívčího gymnázia sehnati se mi podařilo, aby dívky zkoušku maturitní získati mohly a tím i povolení ku studiu na universitě. Málo platné, nakonec všecky síly napnuti jsem musila, aby zrod soukromého dívčího gymnasia se zadařil. Spolek Minerva jest tedy mým dítětem. Nutno podotknouti, že jediným,“ dodává.

„Do svazku manželského nikdy jsem nevstoupila, tudíž ve stáří odkázána na pomoc svých nejbližších přátel. Zemřela jsem sychravého 26. listopadu 1926 ve věku 79 let.“

A snad říct by se chtělo: „I tak vám děkuji za sochu, moji milí, kterou jste pro mne vyrobiti nechali. Až půjdete okolo, usmějte se na mne. Možná vám mrknu zpátky.“

Eliška Krásnohorská, 18. 11. 1847 – 2. 11. 1926