Samomluva může být příznak duševní choroby

Snad každý člověk si čas od času mluví sám pro sebe. Říkat nahlas své myšlenky, aniž by byl v okolí někdo jiný, je podle psychologů do určité míry zcela normální. Pokud je ale samomluva častá, může jít o příznak závažné psychické poruchy.

Malé děti si sami pro sebe žvatlají každý den. Podle psychologů si jednak trénují mluvu, jednak tímto způsobem zpracovávají nové podněty z okolí. Co když ale stejnou věc dělají i dospělí lidé, kteří se mluvit naučili dávno a svět už mají prozkoumaný natolik, že by je nemělo jen tak něco překvapit?

„Freud říká, že samomluva je důsledkem vrstevnatosti naší osobnosti. Pokud si někdo občas mluví sám pro sebe, jedná se vlastně o dialog s různými dimenzemi naší osobnosti. Hlasitá samomluva dítěte vzniká kvůli potřebě soustředit pozornost při úkonech, které nemá dostatečně zažité – například zavazování bot. Je to stejné, jako když vaříte dosud nevyzkoušené jídlo podle receptu. Krok po kroku si přeříkáváte, abyste nic nespletli,” říká pražský psycholog Petr Stránský.

Odborníci se shodují, že občasná samomluva není vada, člověk si tímto způsobem pouze třídí myšlenky. V naprosté většině případů si lidé samomluvu uvědomují, a to včetně tichých rozhovorů se sebou samým tzv. „v hlavě“.

Samomluva jako vážná nemoc

Problém ale nastává, když někdo mluví nahlas a neví o tom. V takovém případě se totiž může jednat o příznak vážného psychického onemocnění – například demence, schizofrenie, autismu nebo Tourretova syndromu.

Speciálním případem jsou pak osamělí lidé. Člověk je od přírody společenský tvor a pokud nemá dostatek sociálního kontaktu, samomluva mu slouží jako náhrada skutečné socializace. „Paradoxní u těchto lidí je, že i když jim samomluva kompenzuje nedostatek sociálních kontaktů, pocity osamělosti se ještě více stupňují,“ dodává psycholog Stránský.

Až tedy příště v tramvaji nebo metru potkáte někoho, kdo si povídá sám se sebou, buďte k němu shovívaví. Třeba není blázen, jen je zkrátka na světě sám.