nacismus

Otto Wichterle vadil nacistům i komunistům. Jeho revoluční vynález změnil vidění světa milionům lidí • Přesně před 108 lety se narodil světoznámý český chemik, vynálezce gelových kontaktních čoček a kandidát na Nobelovu cenu za chemii Otto Wichterle. Jeho životní příběh je neobyčejně pestrý, ale také trochu smutný. Větší úcty se mu totiž dostalo až po roce 1989. Výročí narození dnes připomíná dokonce i vyhledávač Google.

Muzeum paměti XX. století dnes symbolicky zahájilo svou činnost • Zápisem do Rejstříku ústavů dnes formálně vzniklo Muzeum paměti XX. století. Nově byly ustaveny orgány instituce. Na základě výběrového řízení se historicky prvním ředitelem muzea stane Jiří Šesták. Obsazena byla také pozice předsedkyně správní rady, kterou se stala radní hlavního města Prahy Hana Kordová Marvanová, a pozice předsedy dozorčí rady, kterým se stal Zdeněk Zajíček.

Slovenské národní povstání očima výstavy Národního muzea • Slovenské národní povstání představuje jeden z nejvýznamnějších mezníků slovenských dějin. Nově otevřená fotografická výstava v Národním památníku na Vítkově s názvem Armáda v povstání – Slovenské národní povstání 1944 svým návštěvníkům tuto událost detailněji přiblíží. Prohlédnout si ji můžete až do dubna 2020.

Nádraží Praha-Bubny se promění. Vznikne zde Památník ticha • Nádraží Praha-Bubny čeká v budoucnu velká proměna. V rámci revitalizace zde vznikne Památník ticha. Připomínat bude vyhlazování židovského obyvatelstva nacisty. Právě z tohoto pražského nádraží totiž odjížděly transporty do ghett a koncentračních táborů. Hlavní město zahájilo přípravu výběrového řízení na zhotovitele celého záměru.

Poprava K. H. Franka. Tisíce Pražanů vyprovodily nacistickou zrůdu do pekla • Svého času byl nejmocnějším mužem v protektorátu. Ty dny jsou už ale dávno pryč. Je středa 22. května 1946 ráno a Karl Hermann Frank má být už za několik málo hodin popraven na dvoře pražské pankrácké věznice. Není snad nikdo, komu by ho bylo líto.

Praha 2 odhalila pamětní desku hrdinovi druhého odboje Karlu Pavlíkovi • Pamětní deska se jménem kapitána Karla Pavlíka visí od čtvrtka na domě č. 19 v ulici Na Folimance v Praze 2. Hrdina druhého odboje se proslavil především obranou Czajánkových kasáren den před okupací naší republiky nacisty dne 14. března 1939, ale i mnoha dalšími odbojovými aktivitami. Dům v Nuselském údolí byl jeho posledním útočištěm před zatčením v roce 1942 a následnou popravou v Mauthausenu.

Bombardování Prahy nepřežily stovky lidí. Byla to chyba Spojenců, nebo záměr? • Před 74 lety se Praze rozezněly sirény. Krátce po poledni se na nebi objevilo několik desítek bombardérů B-17 americké osmé letecké armády. Nikdo na zemi v tu chvíli ještě netušil, jaká zkáza všechny brzy postihne. Bombardování Prahy právě začalo.

Smutný osud herečky Anny Letenské. Po natáčení jela rovnou na smrt • Ulice spojující náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady připomíná svým názvem slavnou a nadanou herečku, která doplatila na běsnění nacistických zrůd.

Nacisté tu sekali hlavy jako na běžícím páse. Pražská sekyrárna nahání hrůzu • „Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Uslyšet tato slova znamená začátek konce. Odsouzený je ve spodním prádle odveden do tzv. „přípravné“ cely, kde má možnost se spoutanýma rukama napsat svůj poslední dopis. Komise ověřuje totožnost. V následující místnosti za černým závěsem je už připravena gilotina. Popravy v nechvalně proslulé pankrácké „sekyrárně“ byly vykonávány zpravidla v úterý a ve čtvrtek po 16. hodině. Nacisté zde o život připravili oficiálně celkem 1075 lidí, z toho 155 žen. Skutečný počty obětí je ale nejspíš mnohem vyšší. Kat Alois Weiss společně se třemi dalšími pomocníky svázaného odsouzeného pokládají na stůl. Nejdřív mu nasadí dřevěný límec, po stisknutí páky sjíždí dolu čepel ostře nabroušeného nože. Trest je vykonán. [gallery size="full" columns="1" ids="12175"] Chtěli ušetřit „Sekyrárnu“ na Pankráci zřídili nacisté až v dubnu roku 1943. Důvodem bylo šetření. V protektorátu během heydrichiády stoupal počet lidí souzených německým lidovým soudem, a tím pádem i počet popravených. Trest smrti je ukládán se ilegální odbojovou činnost, ale třeba i za černou porážku prasete. Vozit odsouzené k exekucím do Berlína a Drážďan je zdlouhavé a drahé, a tak je výnosem říšského ministra spravedlnosti dr. Georga Otto Thieracka ze dne 15. dubna 1943 zřízeno samostatné popravní místo pro výkon trestu smrti stětím i v Praze na Pankráci. První poprava je zde vykonána už o deset dní dříve. Na formality si nacistické zrůdy nepotrpí. Historik Petr Koura uvádí, že v době zřízení pankrácké „sekyrárny“ bylo již možné udělit trest smrti prakticky za cokoliv. Pod vymezení „projevy protiněmeckého smýšlení nebo poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“ bylo možné zahrnout v podstatě jakýkoliv delikt. [gallery size="full" columns="1" ids="12176"] Oběti odvážel náklaďák Mrtvá těla dozorci přenáší do další místnosti, tzv. „rakvárny“, kde je hvězdicovitým způsobem ukládají kolem kanálku uprostřed podlahy, aby mohla odtéct krev. Dodnes jsou na zemi v této místnosti patrné paprskovité stopy, které vznikly chemickou reakcí krve s povrchem dlaždic na podlaze. Oběti jsou následně uloženy do podlouhlých beden z nehoblovaného dřeva. Po 17. hodině nákladní automobil odváží truhly s mrtvými do strašnického krematoria, kde jsou pod přímým dozorem příslušníků gestapa v noci zpopelněny. Popel je pak vysypán do vyhloubených jam hned vedle krematoria. [gallery size="full" columns="1" ids="12174"] V jeden „popravní“ den se stihlo pět až šest lidí. Celý proces byl důkladně promyšlený, vše trvalo jen několik málo minut. 4. srpna 1944 stihl proto kat za den popravit 29 lidí. Vězni  popisovali, že zvuk dopadání čepele gilotiny se rozléhal celou chodbou. Pankrácká sekýrárna. Za okupace tu nacisti popravili 1 075 lidí, z toho 155 žen. Poslední popravení tu zemřeli ještě 26. dubna 1945, ten den už bylo například Brno osvobozeno. Na člověka tu padá neuvěřitelná tíseň. #odboj #WWII pic.twitter.com/QnUoqNiw4O

Prala se s gestapáky, pak ji popravili gilotinou. Na statečnou odbojářku se skoro zapomnělo • Historici ji označují za jednu z nejvýznamnějších protinacistických odbojářek. Životní příběh statečné Ireny Bernáškové, kterou nacisté popravili před 76 lety, přesto téměř nikdo nezná. Irena Bernášková přichází na svět 7. února 1904 v Praze jako prostřední ze tří sester. Jejím otcem je uznávaný malíř Vojtěch Preissig, autor výtvarného doprovodu ke Karafiátovým Broučkům a Bezručovým Slezským písním. S manželkou Irenou vychovávají své děti na Královských Vinohradech v přízemním bytě na rohu ulic Chodská a Lužická. Píše se rok 1910. Celá rodina se stěhuje do Spojených států. Vojtěch Preissig si v nové zemi získává velmi dobré postavení. Vyučuje na škole Art Students League, později na Kolumbijské univerzitě. Zároveň udržuje osobní kontakt s Masarykem, Benešem i Štefánikem a angažuje se při formování československých legií, pro které vytváří náborové plakáty. Dospívající Inka svého otce nesmírně miluje, zároveň je velmi ctižádostivá. Ve škole patří mezi premianty. Hraje na citeru, housle a klavír, vede dívčí skautský oddíl. [gallery size="full" columns="1" ids="12080"] Vzala si bratrance Jako uvědomělý Čechoslovák posílá Vojtěch Preissig své dcery v roce 1921 zpátky do vlasti. Ireně, které ale už v té době všichni číkají Inka, je krásných 17 let. Nadaná dívka v Praze studuje gymnázium, učí se francouzsky a sní o tom, že se stane aviatičkou, což bylo ve dvacátých letech u ženy dost neobvyklé. A také ráda a vášnivě tančí, téměř výhradně s bratrancem Eduardem Bernáškem, za kterého se později provdá proti vůli otce. Nějakou dobu se spolu kvůli tomu vůbec nebaví. Těhotenství Inky končí potratem, děti už mít nikdy nebude. [gallery size="full" columns="1" ids="12074"] Mrazivé proroctví Manželé Bernáškovi si užívají poklidná prvorepubliková léta. Na obzoru se ale zjevuje nacistická hrozba. Inka píše jako "prostý občan Československa" článek do listu Manchester Guardian. Text je mrazivě prorocký: "Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa." V boj! Během mnichovské krize se Inka dobrovolně hlásí k Červenému kříži a ošetřuje uprchlíky z obsazeného pohraničí. Půl roku po podpisu Mnichovské dohody už ale Prahu okupují Němci. Jako první se aktivizují bývalí legionáři a příslušníci rozpuštěné Československé armády. Hitlerovské nebezpečí usmiřuje Inku s otcem. Teď musí jednat! Společně se zapojují do skupiny vydávající ilegální protinacistický časopis V boj! Ten vychází nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje. Vojtěch Preissig je autorem kreseb na titulních stranách. [gallery size="full" columns="1" ids="12076"] Nacisté jsou jim ale v patách. V říjnu 1939 část skupiny zatýká gestapo a Inka poté pokračuje ve vydávání a distribuci časopisu sama. Redakce a tiskárna sídlí v jejím domku na pražském Spořilově. Vypůjčený tiskařský stroj chce majitel vrátit zpátky, a tak musí Inka tisknout nová vydání pomocí válečku na nudle. Ilegální práci obětuje veškerý svůj čas i soukromý život. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomíná novinář Arnošt Polavský, který do časopisu přispíval. Statečná odbojářka si ale nepočíná příliš obezřetně. Po Praze chodí s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, buduje ilegální přechody na Slovensko a sama převádí ty, kteří se dostali do hledáčku gestapa a potřebují se dostat pryč z protektorátu. Zatčení Nastává osudný den 21. září 1940. V pražské ulici Na Poříčí má Inka domluvenou ilegální schůzku. Gestapo jde najisto, dostalo totiž udání dvou konfidentů. Ani ne čtyřicetiletou ženu obestupují muži v kožených kabátech a vyzývají ji k předložení legitimace. Inka naprosto v klidu tajným policistům předává doklady se jménem Vlasta Nováková. Chová se tak věrohodně, že i gestapáci jsou zaskočeni. Pamětníci uvádí, že při zatýkání se Inka s policisty pustila do fyzické potyčky. Ve vězení se pokouší otrávit jedem, který má ukrytý v oblečení. Látka ale neúčinkuje. Ve stejný den je zatčen Vojtěch Preissig a Eduard Bernášek, se kterým se Inka nechala formálně rozvést už na začátku roku. [gallery size="full" columns="1" ids="12072"] Tatínek je v tom nevinně Při výslechu bere veškerou odpovědnost za ilegální práci na sebe. „Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ztrhal. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru,“ prohlašuje. Svou ilegální činnost nepopírá: „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést, že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. 3. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. Bojovala jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané,“ napsala česky německému státnímu návladnímu. Jak se všichni máte? 5. března 1942 je Inka Bernášková německým lidovým soudním dvorem v Berlíně shledána vinnou a odsouzena k nejvyššímu trestu, jako první Češka. Svému právnímu zástupci výslovně zakazuje žádat Němce o milost. V těžko uvěřitelném ironickém dopise píše svým příbuzným: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“ Popravena je provedena gilotinou 26. srpna 1942 v Berlíně-Plotzenseem. Její otec umírá o dva roky později v koncentračním táboře Dachau, manžel Eduard v koncentračním táboře Buchenwald. [gallery size="full" columns="1" ids="12079"] Osud jedné z nejstatečnějších Češek je veřejnosti málo znám. V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam medailí Za hrdinství. V loňském roce o jejím životě vyšla kniha Jany Vzrzalové Zasnoubena se smrtí.