nacismus

Otto Wichterle vadil nacistům i komunistům. Jeho revoluční vynález změnil vidění světa milionům lidí • Přesně před 108 lety se narodil světoznámý český chemik, vynálezce gelových kontaktních čoček a kandidát na Nobelovu cenu za chemii Otto Wichterle. Jeho životní příběh je neobyčejně pestrý, ale také trochu smutný. Větší úcty se mu totiž dostalo až po roce 1989. Výročí narození dnes připomíná dokonce i vyhledávač Google.

Muzeum paměti XX. století dnes symbolicky zahájilo svou činnost • Zápisem do Rejstříku ústavů dnes formálně vzniklo Muzeum paměti XX. století. Nově byly ustaveny orgány instituce. Na základě výběrového řízení se historicky prvním ředitelem muzea stane Jiří Šesták. Obsazena byla také pozice předsedkyně správní rady, kterou se stala radní hlavního města Prahy Hana Kordová Marvanová, a pozice předsedy dozorčí rady, kterým se stal Zdeněk Zajíček.

Slovenské národní povstání očima výstavy Národního muzea • Slovenské národní povstání představuje jeden z nejvýznamnějších mezníků slovenských dějin. Nově otevřená fotografická výstava v Národním památníku na Vítkově s názvem Armáda v povstání – Slovenské národní povstání 1944 svým návštěvníkům tuto událost detailněji přiblíží. Prohlédnout si ji můžete až do dubna 2020.

Nádraží Praha-Bubny se promění. Vznikne zde Památník ticha • Nádraží Praha-Bubny čeká v budoucnu velká proměna. V rámci revitalizace zde vznikne Památník ticha. Připomínat bude vyhlazování židovského obyvatelstva nacisty. Právě z tohoto pražského nádraží totiž odjížděly transporty do ghett a koncentračních táborů. Hlavní město zahájilo přípravu výběrového řízení na zhotovitele celého záměru.

Poprava K. H. Franka. Tisíce Pražanů vyprovodily nacistickou zrůdu do pekla • Svého času byl nejmocnějším mužem v protektorátu. Ty dny jsou už ale dávno pryč. Je středa 22. května 1946 ráno a Karl Hermann Frank má být už za několik málo hodin popraven na dvoře pražské pankrácké věznice. Není snad nikdo, komu by ho bylo líto.

Karl Hermann Frank ve vězení.

Praha 2 odhalila pamětní desku hrdinovi druhého odboje Karlu Pavlíkovi • Pamětní deska se jménem kapitána Karla Pavlíka visí od čtvrtka na domě č. 19 v ulici Na Folimance v Praze 2. Hrdina druhého odboje se proslavil především obranou Czajánkových kasáren den před okupací naší republiky nacisty dne 14. března 1939, ale i mnoha dalšími odbojovými aktivitami. Dům v Nuselském údolí byl jeho posledním útočištěm před zatčením v roce 1942 a následnou popravou v Mauthausenu.

Odhalení desky se uskutečnilo tento čtvrtek.

Bombardování Prahy nepřežily stovky lidí. Byla to chyba Spojenců, nebo záměr? • Před 74 lety se Praze rozezněly sirény. Krátce po poledni se na nebi objevilo několik desítek bombardérů B-17 americké osmé letecké armády. Nikdo na zemi v tu chvíli ještě netušil, jaká zkáza všechny brzy postihne. Bombardování Prahy právě začalo.

Ničivé bombardování navždycky Prahu poznamenalo.

Smutný osud herečky Anny Letenské. Po natáčení jela rovnou na smrt • Ulice spojující náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady připomíná svým názvem slavnou a nadanou herečku, která doplatila na běsnění nacistických zrůd.

Anna Letenská byla úspěšná a slavná komediální herečka.

Nacisté tu sekali hlavy jako na běžícím páse. Pražská sekyrárna nahání hrůzu • „Ve jménu Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Uslyšet tato slova znamená začátek konce. Odsouzený je ve spodním prádle odveden do tzv. „přípravné“ cely, kde má možnost se spoutanýma rukama napsat svůj poslední dopis. Komise ověřuje totožnost. V následující místnosti za černým závěsem je už připravena gilotina. Popravy v nechvalně proslulé pankrácké „sekyrárně“ byly vykonávány zpravidla v úterý a ve čtvrtek po 16. hodině. Nacisté zde o život připravili oficiálně celkem 1075 lidí, z toho 155 žen. Skutečný počty obětí je ale nejspíš mnohem vyšší. Kat Alois Weiss společně se třemi dalšími pomocníky svázaného odsouzeného pokládají na stůl. Nejdřív mu nasadí dřevěný límec, po stisknutí páky sjíždí dolu čepel ostře nabroušeného nože. Trest je vykonán. [gallery size="full" columns="1" ids="12175"] Chtěli ušetřit „Sekyrárnu“ na Pankráci zřídili nacisté až v dubnu roku 1943. Důvodem bylo šetření. V protektorátu během heydrichiády stoupal počet lidí souzených německým lidovým soudem, a tím pádem i počet popravených. Trest smrti je ukládán se ilegální odbojovou činnost, ale třeba i za černou porážku prasete. Vozit odsouzené k exekucím do Berlína a Drážďan je zdlouhavé a drahé, a tak je výnosem říšského ministra spravedlnosti dr. Georga Otto Thieracka ze dne 15. dubna 1943 zřízeno samostatné popravní místo pro výkon trestu smrti stětím i v Praze na Pankráci. První poprava je zde vykonána už o deset dní dříve. Na formality si nacistické zrůdy nepotrpí. Historik Petr Koura uvádí, že v době zřízení pankrácké „sekyrárny“ bylo již možné udělit trest smrti prakticky za cokoliv. Pod vymezení „projevy protiněmeckého smýšlení nebo poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“ bylo možné zahrnout v podstatě jakýkoliv delikt. [gallery size="full" columns="1" ids="12176"] Oběti odvážel náklaďák Mrtvá těla dozorci přenáší do další místnosti, tzv. „rakvárny“, kde je hvězdicovitým způsobem ukládají kolem kanálku uprostřed podlahy, aby mohla odtéct krev. Dodnes jsou na zemi v této místnosti patrné paprskovité stopy, které vznikly chemickou reakcí krve s povrchem dlaždic na podlaze. Oběti jsou následně uloženy do podlouhlých beden z nehoblovaného dřeva. Po 17. hodině nákladní automobil odváží truhly s mrtvými do strašnického krematoria, kde jsou pod přímým dozorem příslušníků gestapa v noci zpopelněny. Popel je pak vysypán do vyhloubených jam hned vedle krematoria. [gallery size="full" columns="1" ids="12174"] V jeden „popravní“ den se stihlo pět až šest lidí. Celý proces byl důkladně promyšlený, vše trvalo jen několik málo minut. 4. srpna 1944 stihl proto kat za den popravit 29 lidí. Vězni  popisovali, že zvuk dopadání čepele gilotiny se rozléhal celou chodbou. Pankrácká sekýrárna. Za okupace tu nacisti popravili 1 075 lidí, z toho 155 žen. Poslední popravení tu zemřeli ještě 26. dubna 1945, ten den už bylo například Brno osvobozeno. Na člověka tu padá neuvěřitelná tíseň. #odboj #WWII pic.twitter.com/QnUoqNiw4O

Prala se s gestapáky, pak ji popravili gilotinou. Na statečnou odbojářku se skoro zapomnělo • Historici ji označují za jednu z nejvýznamnějších protinacistických odbojářek. Životní příběh statečné Ireny Bernáškové, kterou nacisté popravili před 76 lety, přesto téměř nikdo nezná. Irena Bernášková přichází na svět 7. února 1904 v Praze jako prostřední ze tří sester. Jejím otcem je uznávaný malíř Vojtěch Preissig, autor výtvarného doprovodu ke Karafiátovým Broučkům a Bezručovým Slezským písním. S manželkou Irenou vychovávají své děti na Královských Vinohradech v přízemním bytě na rohu ulic Chodská a Lužická. Píše se rok 1910. Celá rodina se stěhuje do Spojených států. Vojtěch Preissig si v nové zemi získává velmi dobré postavení. Vyučuje na škole Art Students League, později na Kolumbijské univerzitě. Zároveň udržuje osobní kontakt s Masarykem, Benešem i Štefánikem a angažuje se při formování československých legií, pro které vytváří náborové plakáty. Dospívající Inka svého otce nesmírně miluje, zároveň je velmi ctižádostivá. Ve škole patří mezi premianty. Hraje na citeru, housle a klavír, vede dívčí skautský oddíl. [gallery size="full" columns="1" ids="12080"] Vzala si bratrance Jako uvědomělý Čechoslovák posílá Vojtěch Preissig své dcery v roce 1921 zpátky do vlasti. Ireně, které ale už v té době všichni číkají Inka, je krásných 17 let. Nadaná dívka v Praze studuje gymnázium, učí se francouzsky a sní o tom, že se stane aviatičkou, což bylo ve dvacátých letech u ženy dost neobvyklé. A také ráda a vášnivě tančí, téměř výhradně s bratrancem Eduardem Bernáškem, za kterého se později provdá proti vůli otce. Nějakou dobu se spolu kvůli tomu vůbec nebaví. Těhotenství Inky končí potratem, děti už mít nikdy nebude. [gallery size="full" columns="1" ids="12074"] Mrazivé proroctví Manželé Bernáškovi si užívají poklidná prvorepubliková léta. Na obzoru se ale zjevuje nacistická hrozba. Inka píše jako "prostý občan Československa" článek do listu Manchester Guardian. Text je mrazivě prorocký: "Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa." V boj! Během mnichovské krize se Inka dobrovolně hlásí k Červenému kříži a ošetřuje uprchlíky z obsazeného pohraničí. Půl roku po podpisu Mnichovské dohody už ale Prahu okupují Němci. Jako první se aktivizují bývalí legionáři a příslušníci rozpuštěné Československé armády. Hitlerovské nebezpečí usmiřuje Inku s otcem. Teď musí jednat! Společně se zapojují do skupiny vydávající ilegální protinacistický časopis V boj! Ten vychází nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje. Vojtěch Preissig je autorem kreseb na titulních stranách. [gallery size="full" columns="1" ids="12076"] Nacisté jsou jim ale v patách. V říjnu 1939 část skupiny zatýká gestapo a Inka poté pokračuje ve vydávání a distribuci časopisu sama. Redakce a tiskárna sídlí v jejím domku na pražském Spořilově. Vypůjčený tiskařský stroj chce majitel vrátit zpátky, a tak musí Inka tisknout nová vydání pomocí válečku na nudle. Ilegální práci obětuje veškerý svůj čas i soukromý život. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomíná novinář Arnošt Polavský, který do časopisu přispíval. Statečná odbojářka si ale nepočíná příliš obezřetně. Po Praze chodí s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, buduje ilegální přechody na Slovensko a sama převádí ty, kteří se dostali do hledáčku gestapa a potřebují se dostat pryč z protektorátu. Zatčení Nastává osudný den 21. září 1940. V pražské ulici Na Poříčí má Inka domluvenou ilegální schůzku. Gestapo jde najisto, dostalo totiž udání dvou konfidentů. Ani ne čtyřicetiletou ženu obestupují muži v kožených kabátech a vyzývají ji k předložení legitimace. Inka naprosto v klidu tajným policistům předává doklady se jménem Vlasta Nováková. Chová se tak věrohodně, že i gestapáci jsou zaskočeni. Pamětníci uvádí, že při zatýkání se Inka s policisty pustila do fyzické potyčky. Ve vězení se pokouší otrávit jedem, který má ukrytý v oblečení. Látka ale neúčinkuje. Ve stejný den je zatčen Vojtěch Preissig a Eduard Bernášek, se kterým se Inka nechala formálně rozvést už na začátku roku. [gallery size="full" columns="1" ids="12072"] Tatínek je v tom nevinně Při výslechu bere veškerou odpovědnost za ilegální práci na sebe. „Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ztrhal. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru,“ prohlašuje. Svou ilegální činnost nepopírá: „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést, že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. 3. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. Bojovala jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané,“ napsala česky německému státnímu návladnímu. Jak se všichni máte? 5. března 1942 je Inka Bernášková německým lidovým soudním dvorem v Berlíně shledána vinnou a odsouzena k nejvyššímu trestu, jako první Češka. Svému právnímu zástupci výslovně zakazuje žádat Němce o milost. V těžko uvěřitelném ironickém dopise píše svým příbuzným: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“ Popravena je provedena gilotinou 26. srpna 1942 v Berlíně-Plotzenseem. Její otec umírá o dva roky později v koncentračním táboře Dachau, manžel Eduard v koncentračním táboře Buchenwald. [gallery size="full" columns="1" ids="12079"] Osud jedné z nejstatečnějších Češek je veřejnosti málo znám. V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam medailí Za hrdinství. V loňském roce o jejím životě vyšla kniha Jany Vzrzalové Zasnoubena se smrtí.

Nepřehlédněte

11. 9. 1868: Zemřela mlékařka ze Záběhlic. S rodinou už se rozloučit nestihla • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

31. 10. 1889: Nález vzácných ptáků, pokousaný chlapec a žena na útěku • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

3. 12. 1868: Svatomikulášský trh ovládl centrum Prahy • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Tajuplné historky z pražské židovské čtvrti, ze kterých vás bude mrazit • Pražská židovská čtvrť je odpradávna opředena mnoha záhadami. Josefov býval tajemný a uzavřený svět, o kterém se po Praze šířily nejrůznější báchorky a povídačky. Tohle jsou čytři nejděsivější z nich. Děti, které vstávají z hrobůV Josefově jednoho času začalo umírat velké množství dětí. Všichni si mysleli, že je to Boží trest. Nikdo však netušil, za co Bůh pražské Židy trestá. Rabi Löw si proto zavolal svého žáka a poručil mu sebrat rubáš jednomu z mrtvých dětí, které o půlnoci vstávají z hrobů. Když se mu to povedlo, okradený duch dítětě nemohl bez svého rubáše ulehnout a musel rabimu prozradit, které čtyři osoby z Josefova žijí nemravným způsobem života. Duch pak dostal svůj rubáš zpátky a nemravní lidé z Josefova byli potrestáni. Od té doby mor dětí v Josefově přestal. Tančící ŽidovkaV Praze kdysi stával divoký nevěstinec „U desíti panen“. Sjížděli se do něj bohatí obchodníci z nejširšího okolí. Jednou na Velký pátek, kdy celý křesťanský svět truchlí a v modlitbách vzpomíná na svého Vykupitele, konala se v nevěstinci sodoma sodomská až hrůza. Nejvíce vyváděla jedna čarokrásná Židovka, když tu vstoupila do domu postava v kápi a posměvačnou Židovku vyhnala karabáčem na ulici. „Tancuj – bezbožnice – tancuj až do soudného dne!“ Těmito slovy proklela postava spanilou ženu a ta od té doby tančí v ulicích a jakmile jí nějaký švarný mládenec padne do náručí, utancuje ho k smrti. [related-post id="5764"] Nepovedený obchodJeden mnich z Emauzského kláštera velmi toužil po světském životě, ale potřeboval k tomu hodně peněz. Slíbil mu je Žid z Josefova výměnou za nejsvětější svátost oltářní, kterou chtěl použít na čáry a kejkle proti svým nepřátelům. Domluvili se, ale jejich tajnou schůzku vyslyšel jeden z mnichů kláštera. S dalšími řeholníky hanebného mnicha zajali a předali soudu. Ten byl velmi krátký, mnichovi usekli hlavu na klášterním nádvoří a Žid byl rozčtvrcen a upálen na hranici. Oba od té doby chodí a straší na starých schodech poblíž chrámu sv. Kosmy a Damiána. [related-post id="4708"] Bludný varhaníkŽid, který přijal katolickou víru a stal se kaplanem u sv. Víta, před smrtí zatoužil ulehnout na Starém židovském hřbitově a odpočívat tak vedle své někdejší milenky. Za svou náboženskou nestálost byl ale potrestán. Každou noc o jedenácté hodině musí vstát z hrobu, přispěchat na vltavský břeh, kde na něj již čeká kostlivec. Ten ho pak v loďce převeze na Malou Stranu. Zpronevěřilý kněz pak u sv. Víta hraje tklivé písně na varhany a kostlivec šlape měchy.

O pražském židovském ghettu se toho ledacos vyprávělo...

Osudy našich válečných letců přibližuje nová výstava na ruzyňském letišti • Letiště Praha a Národní technické muzeum ve spolupráci s Aviatickým sdružením Bohemia oficiálně představily panelovou výstavu fotografií u příležitosti 75. výročí návratu československých letců sloužících v britském Královském letectvu. Výstavu, která dostala název „Konečně doma! Finally home!“, bude moci veřejnost navštívit od začátku září do konce listopadu 2020. Veřejnosti i cestujícím je volně přístupná ve veřejné části Letiště Václava Havla Praha ve spojovací chodbě mezi terminály.

6. 6. 1890: Hromadná sebevražda ve Vršovicích. Na život si sáhli tři mladíci • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

28. 1. 1889: Nezdařený útěk z věznice a matka, která nechala zemřít své dítě • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

16. 3. 1868: Prokletí? Muž našel starou minci a za pár hodin zemřel • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

17. 7. 1890: Aktuální počasí v Praze, host z laciného kraje a nedělní klid • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Neobvyklý trest za šíření pomluv o ostatních rodinách • Na rodinnou čest a dobrou pověst naši předci velmi dbali. Čas od času se ovšem objevil někdo, kdo se rozhodl šířit o ostatních z nejrůznějších důvodů pomluvy a klepy. O jednom podobném případu přinesly zprávu Národní listy v dubnu 1891. Poněkud překvapivé je, jak celá záležitost dopadla.

14. 3. 1868: Pražské parky a sady se už připravují na příchod jara • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Pohřeb Při pohřbu zlatníka Nováka, jenž se byl blízko všeobecné nemocnice zastřelil, udála se včera odpoledne výtržnost, an kněž z němocnice nevěda, že přátelé zesnulého chtějí nad rakví zapěti, bez ohledu na ně vykropoval a tím mezi přítomnými pohoršení spůsobil. Ženské pohlaví šlo při výčitkách knězi činěných ovšem bezohledněji dále. – Pražský denník, 14. 3. 1868 Přípravy na jaro Za jarního počasí nynějšího počínají se sady na rozličných místech v Praze upravovati. Na Karlovu náměstí byly včerejšího dne střechy, jimiž v zimě tamní vodomety přikryté jsou, odstraněny a vodomety samy čištěny. V sadech pak jest více dělníků zaměstnáno připravováním půdy pro květiny. Totéž samé platí o sadech na Františkovu náměstí, na náměstí Karlinském a jinde. Na hradnách pražských se pracuje v okrašlování a upravování sadů a stromořadí; mimo to také se v tamních restauracích přípravy činí k brzkému otevření těchto místností. – Pražský denník, 14. 3. 1868 [related-post id="6853"] Nemoc Náhlou nemocí překvapen byl včera v poledne jistý vojín na stráž se ubírající. Sklesl bez sebe na zem a zůstal bez pohnutí ležeti. Bylo mu ihned pomáháno, načež po delší době se vojín tak dalece vzpamatoval, že mohl do kasáren dojíti. – Pražský denník, 14. 3. 1868 Podivný nález Včera ráno byl na břehu Vltavy u jezovitské zahrady na Malé straně nalezen oblek dělostřeleckého poddůstojníka, také šavle a čepice jeho se při tom nalezaly. Myslí se, že se tu někdo utopil. – Pražský denník, 14. 3. 1868

6. 4. 1889: Zpackaná sebevražda z nešťastné lásky a velkolepé oslavy v Cařihradu • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Výstava v Národním muzeu připomíná historii a význam tištěných novin a časopisů • V Historické budově Národního muzea probíhá v těchto týdnech výstava s názvem Labyrint informací a ráj tisku. Na její přípravě spolupracovali pracovníci muzea s Unií vydavatelů, profesní organizací vydavatelů periodického tisku v České republice. Záměrem je připomenout význam i dlouhou tradici vydávání novin a časopisů u nás.

Zdřímnutí po obědě prospívá, ale musí být přiměřeně dlouhé • Dobrá zpráva pro všechny vyznavače poobědového šlofíčka. Nová studie čínských vědců říká, že krátké zdřímnutí má velmi pozitivní vliv na náš mozek. Důležité je ale dodržovat pravidelnost a přiměřenou délku.

20. 9. 1868: Provádí Prušáci v Praze špionáž? Všechno je nejspíš úplně jinak • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

13. 3. 1868: Neznámý uličník házel uhlí po cestujících ve vlaku • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Uličnický kousek Včera večer hodil jakýsi nezbeda do jednoho vozu vídeňského vlaku, když právě kol Žižkova jel, kus uhlí a poranil jednoho cestujícího dosti značně na čele. Poněvadž takový uličnický kousek se na té straně už častěji přihodil, bylo by záhodno, blíže po onom nezbedovi pátrati a důkladně jej potrestati. – Pražský denník, 13. 3. 1868 Situace na Vltavě Vltava plyne již obyčejným svým řečištěm. Následkem toho jest převoz na všech místech opět otevřen a na řece se zase rozličná práce vykonává. Rybáři jsou zaměstnáni vytahováním písku, jehož nyní tak značné množství ke stavbám se potřebuje. Plavba s loděmi i vory se čile provozuje, zejmena včerejšího dne plouly po Vltavě ohromně dlouhé prameny, tak že převozníci museli někdy delší dobu čekati, než jim bylo možno s loďkami svými dále převážeti. – Pražský denník, 13. 3. 1868 [related-post id="6759"] Utopil se Ve středu dopoledne vytažena byla z Vltavy pod invalidovnou mrtvola muže, u něhož nalezena byla obchodnická knížka na jmeno Jana Pechra z Beranova a 6 zl. 25 kr. na penězích. – Pražský denník, 13. 3. 1868

26. 9. 1868: Obuvnický učenník z Karlína se málem utopil ve Vltavě • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

OBRAZEM: Metro A slaví výročí. Pražanům slouží přesně 40 let. V mnoha ohledech je unikátní • Přesně před 40 lety začala Pražanům sloužit nová linka metra A. Stavba začala v roce 1973 a slavnostní otevření prvního úseku mezi stanicemi Leninova (dnes Dejvická) a Náměstí Míru proběhlo 12. srpna 1978. Byla to tehdy velká sláva. Výstavba metra měla velkou politickou i společenskou prioritu, slavnostního přestřižení pásky se zúčastnil sám prezident ČSSR Gustáv Husák. A dělníci už v té době pracovali na stavbě dalších částí. [gallery size="full" columns="1" ids="11874"] Rozšiřování V den uvedení do provozu byla linka metra A dlouhá 4,7 km a měla 7 stanic. V roce 1980 přibyly stanice Jiřího z Poděbrad, Flora a Želivského. V červenci 1987 byl otevřen třetí úsek do stanice Strašnická a v roce 1990 přibyla stanice Skalka. [gallery size="full" columns="1" ids="11879"] Další prodloužení na severovýchod o stanici Depo Hostivař s využitím existující spojky do depa proběhlo v roce 2006. Nejnovější úsek z Dejvické do Motola byl otevřen v dubnu 2015. V současné době má linka A 17 stanic, celková délka je 17,13 km a vlaková souprava ji projede přibližně za půl hodiny. Hlasatelkou linky je už od jejího zprovoznění Světlana Lavičková. [gallery size="full" columns="1" ids="11878"] Na trase A metro poprvé překonalo vodní překážku v podobě Vltavy. První podchod pražského metra pod Vltavou se nachází v hloubce 14 metrů pod dnem řeky. Na trase je také téměř 190metrový úsek s největším povoleným sklonem 40 promile, a to mezi stanicemi Náměstí Míru a Muzeum. [gallery size="full" columns="1" ids="11877"] Stanice prvního úseku jsou unikátní Nejstarší stanice metra A mají většinou jen jediný výstup, ačkoliv byly navrženy tak, aby bylo možné v případě potřeby druhý dobudovat. Původní plány počítaly s dostavbou v 90. letech, ale nakonec se od nich ustoupilo. Například nejhlouběji položená stanice v celé síti pražského metra – Náměstí Míru (53 m pod povrchem) – by teoreticky mohla mít výstup na Vinohradské třídě. [related-post id="11776"] Interiéry stanic působí tak trochu exkluzivně a tajemně. Podíl na tom má důmyslně navržený způsob zacházení se světelnými zdroji a vhodný výběr použitých materiálů na obklady stěn spolu s celkovým barevným laděním. Cestování linkou I. A mělo mj. symbolizovat, že se cestující pohybuje pod historickým centrem města. Ikonické hliníkové obložení stanic metra A navrhl hlavní architekt pražského metra Jaroslav Otruba. Střídání dutých a vypouklých desek mělo za cíl tříštit zvukové vlny od podvozků projíždějících souprav. Základní barva celé linky je zlatavá champagne. Barevné ztvárnění navrhl grafik Jiří Rathouský. [gallery size="full" columns="1" ids="11880"] Na výzdobě se nešetřilo Pokud cestující projede všechny stanice, může se pokochat pohledem na desítky uměleckých děl a architektonických výtvarných prvků. Z metra se stala galerie tehdejšího umění. Může za to obrovský společenský význam stavby za předchozího režimu a dobový stavební zákon, který u veřejných staveb nařizoval vynaložit až čtyři procenta z rozpočtu na výzdobu. [related-post id="11202"] Jezdily jen čtyři vagóny V době, kdy začalo metro na trase A pravidelně jezdit, nebyl nápor na dopravu v metropoli tak velký jako dnes. Proto stačilo, že soupravy měly jen čtyři vagony. Před čtyřiceti lety to vypadalo jinak i v kabině strojvedoucího. Nikdy nejezdil sám, ale s pomocníkem. Ten hlídal, jestli jsou zavřeny všechny dveře, a také další zdánlivé "drobnosti", které už má v dnešní době na starosti počítač. Nástupiště stanic se podobala spíš železničním zastávkám. Každé měli na starosti dozorčí v hnědé uniformě s plácačkou, kteří vlaky odbavovali. Ve špičce, kdy soupravy jezdily každé tři čtyři minuty, proto měli poměrně dost náročnou službu. [gallery columns="1" size="full" ids="11875"] Metro jako válečný úkryt Trasa A byla na rozdíl od nejstaršího "céčka" zahrnuta do plánu ochranného systému metra. V případě válečného ohrožení měly stanice sloužit jako kryt, každá se dala neprodyšně uzavřít lidé by v ní v bezpečí vydrželi nejméně 72 hodin. [gallery columns="1" size="full" ids="11876"] Kam dál? V současné době je veškerá pozornost směřována na projekt výstavby linky D. Dalšího rozšíření se proto linka A jen tak nedočká. Zamýšlené prodloužení na ruzyňské letiště, či případná odbočka na Zahradní Město, je hudbou daleké budoucnosti.

Letadlo pomalejší než vlak. Vzdušný goliáš přepravoval Čechoslováky až do začátku 30. let • Těsně před koncem 1. světové války začala francouzská společnost Avions Henri et Maurice Farman pracovat na vývoji bombardéru, který by unesl 1 tunu bomb. Letoun s označením FF.60 konstruktéři úspěšně dokončili na konci roku 1918, jenomže to už byla válka dávno minulostí. Stroj proto v následujících letech sloužil pro civilní dopravu a dlouho s ním létali i cestující Československých státních aerolinií.

18. 3. 1868: Chybělo málo a žena by málem porodila přímo na ulici • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.