Poprava K. H. Franka. Tisíce Pražanů vyprovodily nacistickou zrůdu do pekla

Svého času byl nejmocnějším mužem v protektorátu. Ty dny jsou už ale dávno pryč. Je středa 22. května 1946 ráno a Karl Hermann Frank má být už za několik málo hodin popraven na dvoře pražské pankrácké věznice. Není snad nikdo, komu by ho bylo líto.

Narodil se v Karlových Varech v roce 1898. Od dětství je svým otcem učen nenávidět Čechy a Židy. Po neúspěšném studiu práv se živí jako knihkupec. V druhé polovině 30. letech se postupně „vypracovává“ až mezi elitní nacistické funkcionáře.

Od roku 1939 působí na pozici říšského sekretáře Protektorátu Čechy a Morava pod vedením říšského protektora Konstantina von Neuratha. Už tehdy se mu přezdívá „krvavý pes Frank“. Největší vliv získává po atentátu na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. Novým zastupujícím protektorem je sice jmenován Kurt Daluege, ale Frank si svou pozici upevňuje natolik, že je fakticky nejmocnějším mužem v protektorátu.

Ještě v prvních květnových dnech roku 1945 podepisuje rozsudky smrti a v rozhlasových projevech hřímá, že jakékoli protiněmecké povstání utone v krvi. O útěk z Prahy do Německa se pokouší až na poslední chvíli 9. května. U Rokycan je ale zadržen a předán příslušníkům Pattonovy armády. Tajně doufá, že ho budou soudit vítězní Spojenci a vyhne se tak trestu smrti. Američané ho však již o tři měsíce později předávají československým úřadům.

Ve jménu republiky

Před Mimořádným lidovým soudem v Praze čelí Frank obvinění ze zločinů podle patnácti paragrafů. Stejně jako většina nacistů, i on se brání tvrzením, že pouze plnil rozkazy Adolfa Hitlera. Na svědomí má přitom tisíce lidských životů. Byl to právě on, kdo svým podpisem stvrdil brutální zásah proti studentům 17. listopadu 1939, popravy během heydrichiády, vypálení Lidic a Ležáků a mnohé další zločiny.

Proces se vleče od srpna 1945 až do 21. května 1946, kdy soudce konečně vynáší verdikt: „K. H. Frank odsuzuje se k trestu smrti oběšením. Surový způsob, jímž byly zločiny spáchány, zvrhlá povaha pachatele, počet jeho zločinů i jeho postavení mluví pro veřejný výkon trestu.“ Odůvodnění rozsudku čítá přes 350 stran, takže přednes končí až druhý den v 9:28 ráno. Trest má být vykonán bez zbytečného odkladu.

Žádost o milost

Poslední šancí pro odsouzeného je milost prezidenta Beneše. Obhájce Franka o ni sice požádá, ale z Pražského hradu nepřichází žádná reakce, což je bráno jako zamítavé stanovisko. Krátce před 13. hodinou proto nacistickou bestii odvádí dozorci na popraviště.

Na dvoře pankrácké věznice již netrpělivě vyčkávají tisíce lidí. Zájem o popravu je obrovský, rozebralo se přes 6 tisíc vstupenek. Ti, na které se nedostalo, agresivně demonstrují před vstupem do areálu. Rozvášněný dav musí krotit policisté. Každý se chce na vlastní oči přesvědčit, že kata českého národa konečně schvátilo peklo.

Z první řady vše sleduje sedm přeživších žen z Lidic. „Poslední přání nemám,“ vysouká ze sebe viditelně zlomený Frank. Je ale pozdě na lítost. Stráž mu navléká oprátku a zanedlouho se již uvolňuje propadlo. Vše trvá jen několik málo minut. Ve 13 hodin a 37 minut lékař konstatuje smrt. Češi si mohou konečně oddychnout.

[related-post id=“12057″]

O den později píše Mladá fronta: „Největší proces v českých dějinách byl včera zakončen. Hlavní viník nevýslovného útlaku a smrti tisíců lidí K. H. Frank již není mezi živými. Jeho vina však přechází do dějin jako odstrašující příklad všem příštím generacím…“

Tělo K. H. Franka bylo anonymně pohřbeno na ďáblickém hřbitově.