31. 3. 1889: Nejbohatší lidé světa na konci 19. století

Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Nejbohatší lidi světa

Zmínili jsme se již jednou o studii francouzského učence M. C. de Varigny v »Revue des Deux Mondes«, jež nyní vyšla o sobě v knize pod titulem »Les Grandes Fortunes aux Etats-Unis et à l’Angleterre«. Spisovatel pojednává sice pouze o největších jměních ve Spojených Státech a v Anglii, poněvadž ale tam, jak známo, bydlí nejbohatší lidé světa, má platnost jaksi všeobecnou. Studie pana de Varigny poskytují nejen hojnou látku zvědavcům, ale jsou velice zajímavé též v ohledu společenském a kulturně-historickém, neboť již výše velkého jmění, jeho složení, jeho původ, spůsob, jakým ho bylo nabyto, jakož i udržení jeho v jedné rodině jsou charakteristické pro dotyčnou dobu a společnost. Tak na př. označuje v podstatě demokratický ráz moderní společnosti faktum, že všechna nyní existující jmění jsou původu novějšího a náleží lidem, kteří celkem pocházejí z nejnižších tříd a jen málokdy pošli z řad měšťanstva. Nejbohatší muž světa, mr. Joy Gould, jemuž v Americe říkají »král železnice«, jest. synem skromného nájemce v Roxbury ve státě Newyorku. Otec jeho neočekával mnoho od něho a když mu bylo dvanáct let a on jej posýlal do světa, by zkusil svoje štěstí, dal mu toliko dobrý oblek a dva šilinky a pravil k němu: »Hleď se protlouci, jak nejlépe dovedeš.« A mladý Gould pro tloukl se velmi dobře. Pravda, byl neunavným pracovníkem a při tom spekulantem neobyčejně smělým. Jmění jeho páčí se nyní na půldruhé milliardě franků; úroky činí ročně 70 millionů, čili 200.000 franků denně. Po Jay Gouldovi přijde opět Amerikán, mr. J. W. Mackay, rovněž muž miliardový s 1250 milliony kapitálu a 62,500.000 franků ročního důchodu. Po něm londýnský Rothschild s jednou milliardou, Amerikán Vanderbilt s 625 milliony; mr. J. B. Jones s 50 milliony. Anglická aristokracie jest v této řadě zastoupena vévodou z Westminstru, 400 millionů, vévodou ze Sutherlandu, 150 millionů, vévodou z Northumberlandu, 125 millionů; markýzem of Beute, 100 millionů. Mimo to páčí se počet lidí z celého světa, kteří mají jmění nejméně 25 millionů as na 700. Z toho připadá na Anglii 200, na Spojené Státy 100, na Francii 75. Mezi těmi, kdož mají jmění přes 100 millionů, jest zastoupena také žurnalistika. Jest to James Gordon Bennett, vydavatel »Newyork-Heraldu«, jenž ve statistice milionářů se jměním 150 millionů stojí na devátém místě. Bennett podobně jako Gould, Vanderbilt a jiní pomohl si vlastní silou; jmění své děkuje výhradně svému přičinění. Narodil se ve Skotsku z rodičů katolických a měl vstoupit do kláštera. To mu však nebylo vhod, nýbrž vystěhoval se do Spojených Států, kdež se stal korektorem u jednoho časopisu. Žurnalistika v Americe nalezala se tehdáž ještě v plenkách. Bennett tušil velkou její budoucnost a ze svých úspor 1500 franků založil časopis »Newyork Herald«. Podniku se však s počátku nedařilo a mnohdy nevěděl Bennett, z čeho na konci týdnu zaplatí účet tiskárně, ba budoucí arcimillionář mnohdy ani neměl potřebných 25 centíků, aby si mohl koupit oběd. Avšak Bennett nezoufal a několik let později, když se ho Stanley tázal, je-li pravda, že chce prodat svůj list, odpověděl mu: »Toť mýlka. V celém Newyorku není tolik peněz, aby se za ně »Herald« mohl koupit.« Jsou majitelé těchto pokladů vskutku hodni závistí anebo mají zvláštní požitky, jež jsou v náležitém poměru k jich jmění? Na tuto otázku odpověděl svého času Vanderbilt, řka: »Jmění 200 millionů dolarů (více než milliaraa franků) jest příliš těžkým břemenem pro člověka. Váha jeho mne tísní a usmrcuje. Nemám z něho nijaké radosti a nijakého užitku. Oč jsem vlastně šťastnějším než můj soused, jenž má pouze půl milionu. On užívá lépe než já všech skutečných požitků života. Jeho dům má zrovna takovou cenu jako můj dům; on jest mnohem zdravější než já, bude žít déle než já a může se aspoň spolehnout na svoje přátely.« Autor knihy připomíná k tomu: »Mnoho-li z těchto velkých milionářů by mluvilo podobně, kdyby byli vyzváni, aby zjevili pravé svoje myšlení?« Na druhé straně však je na snadě myšlénka, že zajisté není nic snadnějšího, než odložit toto »břímě příliš těžké«, a jest dosti lidí, kteří by je snadno, třeba poněkud rozdělené, přijali na svá bedra, a třeba jen k tomu účelu, aby učinili zkušenost na každý spůsob ne zcela nepříjemnou, že to skutečně také za nic nestojí. – Národní listy, 31. 3. 1889

Spojení ulice na Moráni s Palackého mostem

V páteční schůzi městské rady navrhoval kanovník p. dr. Karlach, aby se všemožně k tomu působilo, by ulice na Moráni byla co možná nejdříve spojen“ s mostem Palackého, poněvadž jest to směr přirozený a přímý. K umožnění důležitého tohoto podniku byl již obcí pražskou rozsáhlý dům zakoupen a sbořen. Městská rada schválila tento návrh a usnesla se dožádati stavební úřad za vypracování projektu a rozpočtu, jenž se předloží sboru obecních starších ku schválení. – Národní listy, 31. 3. 1889

[related-post id=“18638″]

Ukončená stávka v dílnách státní dráhy v Holešovicích

Včera dopoledne dostavili se do práce také ostatní dělníci, kteří v pátek byli prohlásili, že budou stávkovati. Celkem odešlo jen několik zámečníků z dílen. Příčinu ke stávce zavdal spor o provisi. Dělníci mají totiž nejen pevný plat, nýbrž i zvláštní provisi. V pátek bylo jim oznámeno, že místo 50% obdrží jen 42% provise, s čímž děníci nebyli spokojeni a odešli z práce. Po delším vyjednávání docílena shoda, tak že zámečníci větišnou opětně pracují. – Národní listy, 31. 3. 1889