Panna, nebo orel? Odkud se vzalo sousloví, které dnes nedává smysl

MagazínTereza Běhalová18. prosince 20202 minuty čtení

Foto: Unsplash.com

V životě člověka nastávají situace, kdy musí učinit nějaké rozhodnutí. Když si ale nechceme lámat hlavu s klady a zápory, které s sebou zvolené řešení přinese, můžeme si vzít na pomoc minci, aby ze dvou různých variant vybrala za nás.

Při hodu korunou často říkáme zažité sousloví: „Panna, nebo orel?“. Jenomže proč, když žádná panna ani orel nejsou na současných českých mincích vyobrazeny?

Zvyk starých Římanů

Málokdo ví, že házení mincí jako pomůcka při rozhodování měli v oblibě už starověcí Římané. Ti se při hodu drobnou měděnou mincí, nazývané assus, dotazovali slovy: „Hlava, nebo loď?“ Mince skutečně měla na jedné straně vyobrazení hlavy, zatímco na druhé straně se nacházela příď lodi.

Na současné české koruně najdeme z jedné strany lva, z druhé pak korunu s číslicí. Proč tedy neříkáme: „Koruna, nebo lev?“ Panna sázející lípu se sice nacházela na československé jednokoruně, ovšem na druhé straně byl opět lev, nikoliv orel. Zdá se tedy, že pro objasnění zažitého sousloví „Panna, nebo orel?“ budeme muset pátrat ještě dál v minulosti.

Panna je nejspíš Marie Terezie

Podle historiků vzniklo sousloví „Panna, nebo orel?“ už v dobách vlády císařovny Marie Terezie, kdy se u nás platilo tolary. Stříbrné mince z 2. poloviny 18. století znázorňovaly rakouského dvouhlavého orla a portrét panovnice. Tereziánský tolar patřil k nejoblíbenějším platidlům na světě. V některých zemích se dokonce používal ještě na počátku 20. století.

Foto: Wikipedia.org

Nutno poznamenat, že ani Marie Terezie v době vyobrazení na mincích už žádnou pannou nebyla. Už ve svých dvaceti letech přivedla na svět svého prvního potomka a porod si pak ještě patnáctkrát zopakovala.

Nepřehlédněte

18. 1. 1868: Rvačka dvou žen v kavárně skončila zatčením jedné z nich • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Záhadná hvězda prvorepublikových filmů Truda Grosslichtová. Nikdo netuší, jak přežila nacistické běsnění • Patřila k nejobsazovanějším, nejkrásnějším a nejpopulárnějším herečkám. V dobách první republiky natočila téměř tři desítky filmů. Působila nejen v Československu, ale i v zahraniční. Její jméno tehdy znali skoro všichni. Přesto se na herečku Trudu Grosslichtovou později téměř zapomnělo.

Truda Grosslichtová.

11. 7. 1890: Žena okradla pětileté dítě. Už sedí ve vyšetřovací vazbě • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

13. 8. 1890: Stavba paláce hypoteční banky a úprava mostu císaře Františka • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Nová výstava v Náprstkově muzeu zavede návštěvníky na Sibiř • Národní muzeum otevírá v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur novou výstavu nazvanou Doma na Sibiři, která ukazuje Sibiř jako životní prostředí mnoha národů, které se dokázaly přizpůsobit náročným přírodním podmínkám. Výstava se návštěvníkům poprvé otevře 6. března 2020 a bude k vidění až do konce letošního roku.

23. 8. 1890: Chytání koček na Karlově náměstí a sebevražda milenců • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

15. 12. 1868: Mladá zlodějka obelstila strážníky a ukradla jim balík peněz • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Petřínská rozhledna v plamenech. U tragédie zasahovali stateční pražští hasiči • Chybělo málo a jedna z dominant Prahy – Petřínská rozhledna – už nemusela stát. Ocelový kolos se dostal v roce 1938 do velkého nebezpečí. Bez včasného zásahu hasičů mohlo dojít k narušení statiky. Ohroženy byly také desítky lidských životů. Je 5. července 1938 a všichni Pražané jsou na nohou. Vrcholí totiž jubilejní X. všesokolský slet. Cvičení Sokolů na vyprodaném strahovském stadionu sleduje kromě jiných i prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou. Krátce po 15. hodině je na cvičišti přestávka. Diváky i cvičence náhle překvapí hustý černý kouř, který se valí z vrcholu nedaleké Petřínské rozhledny. Zakrátko vyšlehávají plameny. Tohle zřejmě není součást programu, dochází všem přítomným na tribunách. Lidé zůstali klidní Následkem elektrického zkratu propuká v kabině výtahu požár. Naneštěstí se uvnitř zrovna nenachází žádní cestující. Zhruba 80 lidí na ochozu rozhledny se ale právě kochá výhledem na Prahu. Začíná hra o čas. Je potřeba je dostat rychle do bezpečí. Všichni zakrátko s neuvěřitelnou ukázněností schází po schodech dolů. Majitel restaurace pod věží si mne ruce, vypadá to na velkou tržbu. Hosté si u stolů zřizují hlavní stan a sledují práci pražských požárníků, kteří na místo doráží vzápětí. Z ústřední stanice jsou tu dvě družstva. Na výpomoc přispěchali také členové střešovické pobočky. [related-post id="12157"] Složitý zákrok Hašení požáru komplikuje šedesátimetrová výška a hustý kouř, přes který není téměř nic vidět. Stateční hasiči Verner a Šiška pronikají vikýřem na střechu rozhledny. Zjišťují, že právě tudy se oheň nebezpečně šíří. Plameny proskakují pod oplechování střechy a začínají pohlcovat dřevěnou konstrukci zastřešení. Příruční hasící přístroje nezabírají, a proto jsou nasazeny hadice. Výkonné čerpadlo napojené na hydrant tlačí vodu k místu požáru. Plameny jsou tak silné, že hasiči musí nejprve ustoupit. Po přemístění útočného proudu se však živel daří utlumit a následně zcela zlikvidovat. [related-post id="12057"] Pocta zachráncům Celá akce netrvá ani 40 minut. Na protějším břehu Vltavy vše pozorují stovky Pražanů s dalekohledy. Na strahovském stadionu končí přestávka. Potlesk při nástupu cvičenců nyní nepatří jen jim, ale i zachráncům pražské dominanty. Prezident Beneš se nechává velice pečlivě informovat o průběhu požáru a nešetří chválou a uznáním hasičské práce.

Požár Petřínské rozhledny (fotomontáž).

4. 3. 1868: Pražský pekař testuje nový typ chlebu. Připravuje se bez kynutí • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Nový chléb Nejznamenitější lučebník naší doby, Leebig v Mnichově, zanášel se za poslední doby skoumáním, jak by se připravovat mohl chléb bez kysání a bez kvasnic. Podobný chleb se již v Mnichově vyrábí a pražský pekař pan Popel dal si ukázky takového chleba přivézti, aby mohl podobným spůsobem i v Praze chléb černý i bílý pécti. – Pražský denník, 4. 3. 1868 Lupič dopaden Prohnaný lupič polapen tyto dny od policie městské a odevzdán včera zemskému co trestnímu sondu. Již po delší dobu spozorovala policie, že řeznický tovaryš Stěpán Kočí, rodem od Turnova bez za- městnání potlouká se po Praze a při tom s jistou ženštinou, pověsti chatrné, velké peníze utrácí. Když za doby poslední krádeže vloupáním se do domů nadmíru se množily, padlo podezření i na něho. Sledován tedy tím pilněji, až skutečně přistižen při pokusu krádeže takové. A hle, již v předběžném výslechu vyšlo na jevo, že za poslední doby spáchal v Praze neméně než 13 krádeží, z nichž vzešla škoda přes 1000 zl. Taktéž vyšlo najevo, že krádeže ty prováděl se zručnosti kromobyčejnou; kde nepodařilo se mu někam vloupati se, tu háky a pod. oknem vytahoval, čeho kde dosáhl. Při prohlídce bytu, čili lépe řečeno úkrytu jeho nalezena ještě valná zásoba různých věcí kradených jako šatů, prádla, peřin, skvostů a j. v. – Národní listy, 4. 3. 1868 [related-post id="6452"] Osvětlení Na plynový kandelábr na malostranském náměstí byla včera i socha na svrchní podstavec vztýčena, tak že kandelábr tento už co nejdříve bude moci býti rozžat. Jest si přáti, aby také už na všech ostatních podstavcích kandelábry plynové vztýčeny byly, neboť na některých náměstích je osvětlení za tmavých nocí už nanejvýš potřeba. – Pražský denník, 4. 3. 1868 Zabloudilé dítě Včera v poledne přivábil k sobě na staroměstském náměstí asi tříletý hošík množství okolojdoucích svým pláčem. Byl z domova vyběhl a zatoulal se až na náměstí, kde spozorovav, že to se na cizém místě nalezá, do pláče se dal. Okolostojící chtěli jiz děcko na strážnici zavesti, když na cestě hošík spatřil sousedku svých rodičů a poznav ji ihned k ní radostně běžel. Tato se ovšem hocha ujmula a k matce jej zavedla. – Pražský denník, 4. 3. 1868

Bude nekynutý chléb Pražanům chutnat?

4. 2. 1868: Prodávala levné srnčí maso. Bylo ale ze psů • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

Starou křivdu urovnalo neskutečně náhodné setkání • Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Občas se dokonce stane něco, nad čím zůstává rouzum stát. Přečtěte si příběh z dobových novin, který popisuje neuvěřitelně náhodné setkání. Citlivějším povahám možná ukápne slza.

Pražská Vinohradská synagoga byla krásná a honosná. Nevydržela ale bombardování • V Sázavské ulici na pražských Vinohradech kdysi stávala jedna z největších a nejkrásnějších synagog na světě. Na konci 2. světové války ji však zničily nálety spojeneckých bombardérů. Dnes je na jejím místě škola. Královské Vinohrady byly na přelomu 19. a 20. století moderní a rychle se rozvíjející město. Do nově postavených činžáků se stěhovali zejména bohatí lidé, včetně mnoha židovských rodin. V roce 1881 byl ustanoven Spolek pro vybudování israelského Chrámu, který více než 10 let shromažďoval potřebné finanční prostředky. V roce 1894 si spolek objednal návrh nové synagogy u vyhlášeného vídeňského architekta Wilhelma Stiassnyho. Ten později navrhl například i Jeruzalémsku synagogu, která stojí dodnes v Jeruzalémské ulici na Novém Městě. Stavba začala o rok později a slavnostní otevření za účasti mnoha významných osobností proběhlo v září 1896 u příležitosti vysokých židovských svátků. [gallery size="full" columns="1" link="none" ids="13721"] Reprezentativní stavba v orientálně neorenesančním plášti pro dva tisíce lidí se stala chloubou Královských Vinohrad. Ve své době se jednalo o největší pražskou synagogu a zároveň jednu z největších na světě. Nad hlavním průčelím do Sázavské ulice, jemuž vévodilo mohutné růžicové okno s Davidovou hvězdou uprostřed, desky Desatera na vršku tympanonu a falešný portikus, se tyčily dvě vysoké, osmiboké věže zakončené cibulovitými báněmi s lucernami. Skutečný vstup do synagogy ale vedl dvěma průjezdy v postranních budovách – v jedné byl příbytek rabína a kanceláře obce (zde byl zřízen i Izraelitský matriční úřad na Královských Vinohradech), ve druhé škola a později chlapecký sirotčinec. Interiér byl vybaven různobarevným mramorem, barevnými vitrážemi se starozákonními motivy a dřevěnými vyřezávanými sedadly. [gallery size="full" columns="1" link="none" ids="13722"] Vinohradská synagoga fungovala jako svatostánek a komunitní centrum přes čtyřicet let. Během 2. světové války si z ní nacisté udělali skladiště majetku, který zůstal v bytech Židů deportovaných do koncentračních táborů. Osudnou se jí ale nakonec nestalo nacistické běsnění, nýbrž bombardování Prahy spojeneckými letouny 14. února 1945. [related-post id="5683"] Bomby zasáhly nejen Vinohradskou synagogu, ale i mnoho obytných čtvrtí. Popelem ten den lehl například emauzský klášter či Faustův dům na Karlově náměstí. Okupační orgány vydaly hasičům rozkaz, aby hasili pouze sousední budovy. Z výstavní synagogy tak nakonec zbyly jen obvodové zdi.  Ty byly strženy v roce 1951, na zasypaných základech vyrostla o deset let později budova základní školy. [gallery size="full" columns="1" link="none" ids="13725,13730"]

Vinohradská synagoga kolem roku 1910.

22. 2. 1868: Dvě ženštiny z Prahy se popraly na ulici kvůli výhře v loterii • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Z ulice V křížové ulici bydlí dvě ženštiny, známé mezi tamním obyvatelstvem co náruživé přítelkyně loterní hry. V posledním tahu brněnském vsadily opět tři čísla. Naděje jejich se však jen částečně vyplnila, anť vyšlo z jich řádky jen ambo. Nepatrná tato výhra, myslela si jedna ze ženštin, nestojí ani za dělenou, usmyslila si tedy výhru samou pro sebe podržeti. Druhá ženština zvěděvši o výhře, běžela včera ráno k přítelkyni, by polovici výhry obdržela. Jak ale se rozhořčila, když zvěděla, že tato se staví, jakoby ona čísla byla vsaditi zapomněla a tudíž o žádnou výhru se s ní děliti nemůže. Nepravostí takovou ošizená žena počala přítelkyni rváti a to na veřejné ulici, kdež je strážník od sebe rozehnal. – Pražský denník, 22. 2. 1868 Utonul Jistý dělník z Vršovic, v Libni zaměstnaný, chytal předevčírem prkna po Vltavě plovoucí, Náhle stržen chrlením krve, upadl do vody a utonul. Zanechal ženu a čtyřy malé dítky. – Národní listy, 22. 2. 1868 Dobrá výmluva Neopatrnou prudkou jízdou porazil včera dopoledne jistý drožkář na svatováclavském náměstí jednoho muže; na neštěstí nespůsobeno upadlému žádného poranění. Neopatrný drožkář byv zachycen od okolojdoucích, již mu domlouvali, proč až na chodník s povozem vjíždí, dal za odpověď, že nevyspav se ospalý jest a tudiž dobře nevidí, kam jede. Podobných ospalých vozků zdá se nám v tomto masopustě ještě mnoho po Praze jezditi, neboť každého dne je slyšeti o nehodách prudkou jízdou spůsobených. – Pražský denník, 22. 2. 1868 [related-post id="5963"] Ozvěny jara První fialky letošní objevily se včerejšího dne na zdejším květinářském trhu. Jarní vonná tato kvítka byla rychle prodána milovníkům květin. – Pražský denník, 22. 2. 1868

3. 4. 1889: Spor o rozšíření ulice a nevydařené střílení holubů v Bubenči • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

12. 11. 1889: Odvod branců, úřední zákaz a epidemie spalniček • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

19. 2. 1868: Při demolici domu objevili vzácné mince z 15. století • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Politická provokace Nějaká písnička „o bělohorských mučednicích“ ruší zase poklid naši neunavné c. k. policie. Tajní orgánové její alespoň vyzvěděli „zcela na určito“, že v jisté karlínské kavárně prodávala a „rozšiřovala se“ taková „kdesi tajně tištěná písnička“, v níž opěvují se mučeníci bělohorští a tudíž dává se nechuť a nelibost proti vládě na jevo. Totě skorem učiněný § 11. ministerského nařízení z roku 1854! Honem tedy buď pachatele, nebo aspoň rozšiřovatele vypátrat. A tajní orgánové skutečně vypátrali „rozšiřovatele“ v osobě zámečnického strojmistra pana Čeňka N. z jedné karlínské továrny. Tento prý – tak znělo udání – zajisté písničku tu v povědomé kavárně bud' sám prodával, aneb jest-li neprodával tedy prý si ji dojista koupil… Jednoho dne tedy octnul se milý strojmistr u výslechu. Chuďas ustrnul všecek, když vyložen před ním sáhodlouhý protokol obsahující výpovědi „svědkův“ a trnnl pořad více čím více z toho protokolu se mu projevovalo: nemělť prý do té chvíle skutečně ani potuchy, že by jakás podobná písnička existovati mohla. „Vy tedy neznáte tento tiskopis“? a ukazována mu jakás litografie ve zlaté obrubě. Milý strojmistr chutě vytahuje brejle, aby se na tu šlakovitou písničku, která ho přivedla do takového oplétání, přece důkladně podíval – avšak chyba lávky: Když prý vůbec ničeho o ní neví, nemusí prý ji také číst, a osudný „corpus delicti“ pustoval zase do akt. Ať má krásná literatura naše také své „misterie“! – Národní listy, 19. 2. 1868 Zmizela Dle udání, příslušnému úřadu o tom učiněném, zmizela od 13. t. m. Alžběta Červenková, manželka truhláře, z bytu svého č. p. 52 na Malé Straně. Odloučena od muže svého, žila v nouzi a bídě velké, nebylo by tedy nemožné, že se ubohá snad života trapného zbavila. – Národní listy, 19. 2. 1868 Zaplavení Pramen ze studně provalil se předevčírem v domě č. 815 na svatováclavském náměstí do sklepa vedlejšího domu a brzo byl celý sklep zaplaven. Na rychlo bylo povoláno několik mužů od hasičského sboru, kteří rourami skrze otvory sklepní vodu ze sklepa pumpovali, až se jim podařilo proud zastaviti a průlom zatarasiti. – Pražský denník, 19. 2. 1868 Divadlo Bergheerovo divadlo na senovážném náměstí požívá dosud stálé přízně pražského obecenstva, jak o tom svědčí každodenní četné návštěvy, jakých se mu dostává. Majitel jeho p. Bergheer ohlašuje veřejnými návěstími, že dosud provozované představení již jen krátký čas hráti budou, po nichž pak opět s novými představeními před obecenstvo předstoupí. – Pražský denník, 19. 2. 1868 [related-post id="5767"] Demolice Pachtův dům v granátnické ulici bude už co nejdříve dokona zbořen. Mohutné zdě staré této stavby vyžadují násilného bourání a některé vzdorují dlouho dělníkům než se sřítí. Včera ráno našel jeden z dělníků mezi zříceninami starou minci, na jejímž líci byla podobizna krále Jiřího Poděbradského, kol níž nápis v latinském jazyku “Jiří z Boží milosti král;” na druhé straně poněkud již otřené nalezal se stromek, nad nímž slunce se prostíralo. – Pražský denník, 19. 2. 1868 Roznášel bez povolení Nepovolaný roznašeč novin byl v pondělí večer zadržen na Smichově, když udal, že mu jeden tulák ukradl sedm výtisků jistého humoristického listu. Při vyšetřování se ukázalo, že neměl dovolení k roznášení novin a tak byl i se zlodějem soudu odevzdán. – Pražský denník, 19. 2. 1868 Ničema Zatknut byl v pondělí od obecní policie onen ničema, který v posledních dnech byl se do několika zdejších hostinců vloudil a tam hostům rozličné věci kradl. Dostižen byl v jednom hostinci na Václavském náměstí, právě když jednomu rabínovi byl ukradl zlaté hodinky s řetězem, pikslu, kabát, vestu a balík v ceně 35 ul. Zloděj tento je bývalý obchodní pomocník. – Pražský denník, 19. 2. 1868

Britští muži dávali najevo své bohatství podivnou úpravou nehtů • Pokud si říkáte, že žijeme ve zvráceném světě sociálních sítí, kde řada lidí nemá žádnou soudnost, možná vás překvapí článek z roku 1901. Národní listy přinesly zprávu o zvláštní módě, která se rozšířila mezi bohatými britskými muži.

28. 10. 1889: Sebevražda v hotelu, pokus o otravu a svěcení nové budovy • Na konci 19. století nebyl život zrovna jednoduchý a mnoho lidí se proto uchylovalo k dobrovolnému odchodu ze světa. Dokládají to i dobové novinové články. Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

30. 7. 1890: Hrůzná tragédie na Letné, pohřešovaný chlapec a pobodaný čeledín • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

12. 9. 1868: Voják z Prahy spáchal sebevraždu. Bál se trestu za podvod • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.