Pražská Vinohradská synagoga byla krásná a honosná. Nevydržela ale bombardování

ZajímavostiKristián Vích17. října 20182 minuty čtení
Vinohradská synagoga kolem roku 1910.

Vinohradská synagoga kolem roku 1910.

Foto: Archiv

V Sázavské ulici na pražských Vinohradech kdysi stávala jedna z největších a nejkrásnějších synagog na světě. Na konci 2. světové války ji však zničily nálety spojeneckých bombardérů. Dnes je na jejím místě škola.

Královské Vinohrady byly na přelomu 19. a 20. století moderní a rychle se rozvíjející město. Do nově postavených činžáků se stěhovali zejména bohatí lidé, včetně mnoha židovských rodin. V roce 1881 byl ustanoven Spolek pro vybudování israelského Chrámu, který více než 10 let shromažďoval potřebné finanční prostředky.

V roce 1894 si spolek objednal návrh nové synagogy u vyhlášeného vídeňského architekta Wilhelma Stiassnyho. Ten později navrhl například i Jeruzalémsku synagogu, která stojí dodnes v Jeruzalémské ulici na Novém Městě. Stavba začala o rok později a slavnostní otevření za účasti mnoha významných osobností proběhlo v září 1896 u příležitosti vysokých židovských svátků.

Reprezentativní stavba v orientálně neorenesančním plášti pro dva tisíce lidí se stala chloubou Královských Vinohrad. Ve své době se jednalo o největší pražskou synagogu a zároveň jednu z největších na světě. Nad hlavním průčelím do Sázavské ulice, jemuž vévodilo mohutné růžicové okno s Davidovou hvězdou uprostřed, desky Desatera na vršku tympanonu a falešný portikus, se tyčily dvě vysoké, osmiboké věže zakončené cibulovitými báněmi s lucernami. Skutečný vstup do synagogy ale vedl dvěma průjezdy v postranních budovách – v jedné byl příbytek rabína a kanceláře obce (zde byl zřízen i Izraelitský matriční úřad na Královských Vinohradech), ve druhé škola a později chlapecký sirotčinec. Interiér byl vybaven různobarevným mramorem, barevnými vitrážemi se starozákonními motivy a dřevěnými vyřezávanými sedadly.

Vinohradská synagoga fungovala jako svatostánek a komunitní centrum přes čtyřicet let. Během 2. světové války si z ní nacisté udělali skladiště majetku, který zůstal v bytech Židů deportovaných do koncentračních táborů. Osudnou se jí ale nakonec nestalo nacistické běsnění, nýbrž bombardování Prahy spojeneckými letouny 14. února 1945.

[related-post id=“5683″]

Bomby zasáhly nejen Vinohradskou synagogu, ale i mnoho obytných čtvrtí. Popelem ten den lehl například emauzský klášter či Faustův dům na Karlově náměstí. Okupační orgány vydaly hasičům rozkaz, aby hasili pouze sousední budovy. Z výstavní synagogy tak nakonec zbyly jen obvodové zdi.  Ty byly strženy v roce 1951, na zasypaných základech vyrostla o deset let později budova základní školy.

Nepřehlédněte

2. 4. 1889: Poplach v německém divadle a ruská výprava do Tibetu • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Kamila Moučková a Jiřina Švorcová: Kamarádky, které se usmířily na poslední chvíli • Dvě výrazné ženy, jejichž osobní i profesní životy byly zásadně ovlivněny dějinami 20. století. Obě si zažily slávu, ale i drsný pád na dno. A obě svého času pojilo přátelství, přestože každá stála na jiné straně barikády. Po roce 1968 se jejich cesty na několik desítek let rozešly. K usmíření došlo až krátce před smrtí Jiřiny Švorcové.

Zapomeňte, co vás učili. V polovině století bude jaro začínat už 19. března • Dnes večer přesně ve 22:58 nastane astronomické jaro. Slunce se v tento okamžik ocitne přesně v rovině zemského rovníku a jeho paprsky budou dopadat kolmo k zemské ose. Na severní polokouli nastane jarní rovnodennost a dny se začnou prodlužovat na úkor noci.

Pražské planetárium slaví šedesátiny a pomýšlí na rozšíření • Již šest desetiletí odhaluje svým návštěvníkům pražské planetárium tajemství vesmíru. Jeho návštěvu zprostředkovává nejen digitální projekcí na největší promítací plochu v ČR, ale také reálnými prožitky. 

9. 4. 1889: Velký spor o osvětlení mezi Prahou a Žižkovem a stavba muzea • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

29. 8. 1890: Výstava japonských medvědů a případ zpronevěry • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

30. 10. 1868: Stařenu přepadla padoucí nemoc a hladina Vltavy stoupá • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

3. 1. 1890: Chřipková epidemie dál kosí obyvatele Prahy • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

1. 10. 1889: Vzniknou na Císařské louce nové stavby? Majitelé již podali žádost o povolení • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Vytoužený chodník z Vinohrad k hlavnímu nádraží byl dokončen • Po více než desetiletém úsilí se obyvatelé Prahy i turisté dočkali bezpečného zpřístupnění hlavního nádraží. Nově vybudovaný chodník dnes slavnostně otevřeli místostarosta Prahy 2 Jan Korseska a náměstek primátora pro dopravu Adam Scheinherr.

Den po tragédii. Požár Národního divadla oplakávají statisíce Čechů • „Včera před šestou hodinou večerní zastihlo národ český kruté, nevýslovné neštěstí. Chlouba Prahy, pýcha vlasti, naděje národa, skvělý pomník našeho znovuzrození, naše velké národní divadlo, k němuž se nesly tolikeré naděje, jest zničeno!“ Je sobota 13. srpna 1881. Magdalena, manželka obuvnického mistra Kučery ze Zbraslavi, právě vstává, aby svému muži připravila snídani. V rendlíku míchá čerstvě sesbíraná vajíčka, když v tom zaslechne křik: „Vstávejte, Češi, stalo se neštěstí! Shořelo nám divadlo!“ Magdalena, ještě trochu rozespalá, spráskne ruce, odhodí rendlík z pece a vyskočí před dům, aby si vyslechla tragické zvěsti, které mladíček s červeným šátkem kolem krku přiběhl sdělit. „Praví se, že se vzňalo nepozorností při letování měděné střechy. Dělník prý špatně ukryl pánev s rozžhaveným uhlím. Po šesté hodině vyskytly se známky ohně, a brzo na to stálo divadlo v jednom obrovském plemenu,“ předčítá chlapec rozechvěným hlasem, ale přece nahlas, aby ho všichni slyšeli, z nejčerstvějšího vydání Národních listů. [gallery size="full" columns="1" ids="11963"] Národní tragédie Český národ dostal toho dne ránu přímo do srdce. Spoustu let Češi snili o vlastním divadle. Dlouho na něj sbírali peníze. Od položení základního kamene uběhlo dlouhých 13 let. A teď, když sotva před dvěma měsíci odehrála se slavná premiéra Smetanovy Libuše, nachází se Národní divadlo v plamenech? Co je to za nejapný žert? [related-post id="11776"] Nevýslovný smutek Redaktoři Národních listů líčí tragédii velmi emotivně: „Po půl osmé hodině sřítila se část vnitřních klenb a záplava jisker vznesla se v obrovském ohnivém sloupu k nebesům. Požár pokračoval od střechy do vnitřních místností a zachvacoval nelítostně drahocenný nábytek a skvělou úpravu. Ze všech oken šlehaly ohnivé jazyky, ničící, co národ za dlouhá leta s láskou a obětavostí dohromady snášel a na čem lpělo tolik potu pracovného lidu. Co toto třesoucí se rukou píšeme, zuří zhoubný živel dále. Také sousední budovy a prozatímní divadlo jsou ohroženy. Zpráva o požáru rozlítla se po celém městě rychlostí blesku. Z počátku nechtěl nikdo děsné té pověsti věřit, až strašná skutečnost přesvědčila je o pravdě. Se všech stran hrnuly se k hořící budově davy lidu a na všech tvářích jevilo se zděšení. Plameny šlehaly z celé střechy a za několik okamžiků draly na již okny malírny.“ [gallery size="full" columns="1" ids="11964"] Každý se snažil divadlo zachránit „Hasičské spolky pražské i předměstské dostavily na záhy k požáru, leč pomoc jejich více neprospívala. Mocné proudy vody, vrhané do obrovské prostory divadelní, z níž sálaly plameny, proměnily se okamžitě v páru, aniž by byly přispěly k umírnění rozkáceného živlu, který ke všemu ještě podporován značným větrem. Také železná opona, která jeviště od skladiště dělila, nemohla již býti spuštěna, poněvadž prý klíč se nemohl najíti. – Marné bylo všecko namáhání hasičů, kteří vlezli na balkon, a okny do vnitř stříkali. O tři čtvrtě na 7. hod. vzňalo se provaziště a jeviště, pak sřítil se překrásný lustr, lože a galerie vzňaly se jedním plamenem a dílo zhouby bylo dokonáno. Konečně byli hasiči nuceni omeziti se na hájení budov sousedních a hořící divadlo ponechati jeho osudu. Střecha sřítila se před půl osmou hodinou, jedině železná její konstrukce rozžhavená žárem, výčnívala nad mohutnými zděmi, z nichž obrovský sloup ohně do výše se vznášel. Praha byla celá na nohou, davy lidu stály na nábřeží, na mostech a v ulicích, odkud se vyhlídka na divadlo otvírala a každý pohlížel bez dechu, na smrt polekán na hořící klenot vlasti! K požáru dostavil se pan správce místodržitelství polní podmaršál bar. Kraus, pan náměstek komandujícího generála polní podmaršál bar. Dumoulin, pan policejní ředitel ryt. Stejskal a četné vynikající osobnosti,“ popisují smutnou událost oné osudové srpnové noci Národní listy. „Dvanáctý srpen roku jedenaosmdesátého – požár Národního divadla! Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala,“ vzpomínal český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér Jaroslav Kvapil. [related-post id="11869"] Český národ se nedá! Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa. Vyvolal obrovské odhodlání pro novou sbírku, Za pouhých 47 dní byl vybrán milion zlatých. Na sbírku přispělo celkem 45 % lidí z Prahy. Nutno dodat, že nadšení národa neodpovídaly zákulisní boje, které se rozhořely po katastrofě. Původní architekt Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák Josef Schulz. Ten prosadil rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, začlenil tuto budovu do stavby Národního divadla a zároveň poněkud pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S velkým citem ovšem respektoval styl Zítkovy budovy, a podařilo se mu tak spojit tři budovy různých autorů do absolutní stylové jednoty. Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883.  Opět se hrála Smetanova Libuše.

Národní divadlo v Praze.

Chlebíček vznikl úplnou náhodou. Ládoval se jím Burian i Werich, zabíjel kolaboranty • Už více než sto let patří obložený chlebíček k základům české kuchyně. Fenomenální pokrm nemůže chybět na žádné rodinné oslavě nebo společenské události. Čím to, že si získal takovou oblibu? A jakou roli sehrál v českých dějinách?

Komik Vlasta Burian prý pořádal legendární chlebíčkové párty.

14. 8. 1890: Z domnělého zloděje se vyklubalo roztomilé překvapení • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Proč se Praha jmenuje Praha? Vysvětlení je hned několik • Je to tak trochu záhada. Přesný původ slova Praha už se nejspíš nikdy nedozvíme. Přesto ale existuje několik hypotéz, jak naše hlavní město ke svému názvu vlastně přišlo.

20. 9. 1889: Sebevražda trudnomyslného, nešťastný pád a stavba farní budovy • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

Potravinová sbírka na náměstí Míru překonala očekávání • Minulou sobotu proběhla na náměstí Míru potravinová sbírka. Městská část Praha 2 se k celorepublikové charitativní akci připojila vůbec poprvé. Sběrné místo zřízené přímo pod širým nebem přilákalo velké množství zájemců a výsledky sbírky předčily veškerá očekávání organizátorů. Dárci přinesli celkem 800 kilogramů potravin a drogerie.

1. 11. 1889: Zoufalá životní situace dohnala muže ke krádeži koberce • Život bez finančních prostředků není zrovna příjemný. Stejně jako dnes to platilo i na konci 19. století. A zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 130 lety.

11. 9. 1868: Zemřela mlékařka ze Záběhlic. S rodinou už se rozloučit nestihla • Přečtěte si, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety.

6. 4. 1868: Kupeckému mládenci ukradli v hostelu oblečení • Podívejte se, co se psalo v pražských novinách přesně před 150 lety. Dlažba Co nevidět počnou dlažditi Železnou ulici; dříve ale ještě položeny budou všecky vedlejší roury plynové do tamních domů, aby se pak nemuselo novou dlažbou hýbati. Kostkový chodník, jenž vedl od Karolina k německému divadlu, bude obyčejnou dlažbou nahražen, anto jsa příliš hladký, zhusta byl příčinou, že koně v povozech do divadla jedoucích sklouzli se a upadli. – Pražský denník, 6. 4. 1868 Našli poklad Pověděli jsme, jak před několika dny nalezeny byly na Vyšehradě při kopání staré mince. Z toho a pak poněvadž už před několika lety nalezen byl na Vyšehradě také hrnec mincí, povstala pověst, že se u všehradské radnice skrývá veliký poklad. V noci na 1. dubna vypravilo se skutečně několik pověrčivých lidí s lopatami, evangelium, klíči a provazy k radnici a začali koupat. Za nedlouho prokopali se ale do kanálu a zde nalezli k nemalému udivení svému 10 pytlů naplněných pšenicí. Pšenice ta byla patrně ukradena a nejspíš že náleží jednomu sedlákovi v Hlubočepích, jemuž bylo před několika dny ukradeno 40 korců obilí. – Pražský denník, 6. 4. 1868 [related-post id="8798"] Jarní počasí Příznivá povětrnost za včerejší neděle vyvábila množství Pražanů do okolí pražského, kde bujná zelenost na polích a lukách jaro věstí. Zahradní hostince v Nuslích, v Kravíně, na Letné a jinde těšily se četné návštěvě. Také křížová cesta na Petříně byla včerejšího dne četně navštívena. – Pražský denník, 6. 4. 1868 Zlodějský kousek V hostinci u »modrého koníčka« na jindřišské ulici ubytoval se v pátek jeden kupecký mládenec. Vykázali mu pokoj, v němž už 3 mužští spali. Časně zrána odešli tito jeden po druhém, kdežto kupecký onen ještě spal. Když se později po svém šatstvu ohlížel, shledal, že mu schází svrchník se sedmi hedvábnými šátky. V kapse kabátu byla tobolka na doutníky a zástavní lístek na hodinky. – Pražský denník, 6. 4. 1868

Rok 2020? Lidstvo už zažilo mnohem horší časy. Umíraly desítky miliónů lidí • Na uplynulý rok 2020 zřejmě nikdo z nás nezapomene. Svět se doslova ze dne na den změnil a pro mnohé bohužel k horšímu. Při příchodu nového roku si tentokrát všichni navzájem přáli, aby ten příští byl už konečně lepší a normálnější. Ale objektivně vzato si lidstvo zatím naštěstí nežije zase tak špatně. V nepříliš vzdálených dějinách totiž byly i horší etapy.